Článek
V rajské zahradě trpkých plodů je název vaší monografie Bohumila Hrabala, která se loni dočkala druhého vydání. Nyní vyšel román inspirovaný Stalinovou dcerou. Znamená to, že vás fascinují osobnosti?
Je to trošku jinak. Hrabala jsem znala osobně, bavili jsme se o životě, o všem možném. A vyplynulo to i z mého překládání. Takový velký spisovatel by měl mít monografii. Světlana Allilujevová je jiný příběh. Její knihu Jenom jeden rok jsem si koupila v New Yorku a přečetla ji hned v letadle cestou do Evropy. Stále jsem na ni myslela, protože vyprávěla podobný příběh, jaký prožili moji rodiče. Oni emigrovali také přes Indii do Ameriky, jen o pár let později. Chtěla jsem srovnat zkušenost, jak se k exilu odhodlala i jak se jí dařilo.
A jak to s ní bylo?
Světlana zanechala děti v Moskvě, mí rodiče byli nuceni opustit svoje rodiče v Praze. Sama jsem si to pro sebe potřebovala srovnat, jaké všichni prožívali pocity. A ty se dají daleko líp vysledovat v románu než v monografii. Snažila jsem se číst mezi řádky i v její knize Dvacet dopisů příteli, která jí přinesla proslulost i finanční zázemí. V čem byl exil lepší? Jakou měla povahu? Utíkala před otcem i sama před sebou, protože ho měla v sobě. V Moskvě, New Yorku a v Princetonu, kde učila, jsem mluvila s lidmi, kteří ji znali, abych ji pochopila.
Jak dlouho jste se na knihu připravovala?
U mě to trvá tak čtyři roky, kdy člověk napíše první slovo, položí základní kámen, až do doby, než příběh vyjde. Její knihu jsem si koupila těsně před její smrtí, což byla zvláštní náhoda. Zjistila jsem, že mám až obsesi tímto tématem a zbavím se ho jedině psaním. Zrovna jsem trpěla bronchitidou, a tak jsem místo ležení v posteli sedala k počítači a psala jsem s velkou vervou.
Jistě chcete, aby kniha vyšla i ve španělštině…
To už je téměř hotové. Ve Španělsku je bouřlivý politický podzim, takže až nebude politika tak dominovat, může přijít čas na literaturu. Je to plánováno na polovinu února 2016, a to i vydání v katalánštině.
A jaký je ve Španělsku zájem o Stalina?
Historická témata jsou stále aktuální. Lidé rádi čtou jak eseje, tak romány na tato témata. Může se zdát, že jde o historický román, ale mě zajímala hlavně její osobnost. O otci mluvila jako o krvavém diktátorovi, ale pak měla výčitky svědomí, protože na ni byl v dětství moc hodný. Říkal jí vrabečku. Jak já o něm tak můžu mluvit?, ptala se sama sebe. Před takovým rozporem utíkala z jednoho místa na druhé, dokonce uprchla v Arizoně do sekty, kde se provdala za jednoho architekta. Byl to vlastně totalitní režim a uvědomovala si, že k takovému způsobu života tíhne. Že není schopná žít v úplné svobodě.
Jak živé jsou ve Španělsku zážitky z krvavé občanské války?
Autoři i lidé se k ní vracejí. Větší veřejný zájem je, když je u moci strana středně levicová než výrazně pravicová, která je u moci dnes. Ta má spíš zájem, aby se zapomnělo, aby nebyla vůbec žádná historická paměť. Nakonec není úplně vše prozkoumané, jak daleko byl Sovětský svaz zapojený do občanské války. Chybějí o tom opravdu základní historické práce.
Změňme téma. Jak žije česká literatura v Katalánsku a vůbec ve Španělsku?
Moc dobře. Její význam je srovnatelný třeba s italskou, což vzhledem k rozloze Česka je velká věc. Objevují se noví překladatelé, jeden nebo dva z nich žijí i tady. A já začínám překládat Hrabalovo Autíčko.
A kdo z českých autorů tam také publikuje?
Překládán je Jáchym Topol. Teď byla uvedena kniha Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. V médiích o ni byl opravdu velký zájem. Přemýšlí se o dalším překladu jejího románu.