Monika Zgustová: Sebeprosazování mi v emigraci bylo cizí

Jak vzpomínáte na přesun do Spojených států v roce 1973?

Emigrace byla tvrdá. S bratrem jsme na ni nebyli připraveni a vlastně ani rodiče. Najednou se octnete někde, kde vůbec neznáte prostředí ani jazyk. Je to podobný pocit, jako by vás vrhli do řeky a vy neumíte plavat. Musíte se to naučit, jinak nepřežijete. Zezačátku plavete špatně a trvá vám dlouho, než na to přijdete.

Některé věci mě na Americe strašně překvapily, třeba že jsme ve škole museli denně zpívat hymnu, jejíž slova ani melodii jsem zprvu neznala. Nebo dělat různé vlastenecké rituály, jejichž účelu jsem nerozuměla. Myslela jsem si, že patriotismus je v mnoha zemích přežitý, ve Spojených státech ale vůbec není. Pořád se tam vzývá.

Co vám v nové domovině pomáhalo?

Když jsme odjížděli z Československa, tak mi otec řekl, že v Americe můžu zůstat, jak dlouho budu chtít, a pak že se můžu vrátit. To mi trošičku pomáhalo, i když ne moc. Brzy jsem viděla, že i kdybych se vrátit chtěla, musela bych tak učinit bez rodičů. Na život, který jsme znali z domova, bych už stejně nenavázala. Bylo to bezvýchodné.

Zůstali jste ve vzdáleném kontaktu s vašimi prarodiči?

Jedna babička byla výborná, posílala nám knihy v češtině, to byla veliká pomoc. Ta druhá chtěla rodinu roztrhnout, psala nám dopisy, ve kterých stálo, že náš život je v Praze a že do Ameriky nepatříme. Bratr tomu hodně podléhal a pomýšlel na návrat, ale já sama jsem o tom seriózně neuvažovala. Tyto pocity popisuju právě ve svých dvou posledních románech, nejprve z pohledu dcery, což je mé alter ego, v Překladatelce haiku potom optikou matky.

Skutečně maminka překládala japonská trojverší?

Ne profesionálně, to je má autorská licence. Je ale pravda, že se učila japonsky a ve jménu tohoto studia se snažila i překládat haiku se svou učitelkou.

Stejně jako pro řadu jiných emigrantů ze zemí východního bloku u vás nastalo i zvykání si na kapitalistický systém. Držela se ve vás takzvaná holka z normalizačního Československa dlouho?

Hodně dlouho. Myslím, že je to patrné i v knihách. Zvyknout si na dravý kapitalismus, jaký je v USA, a sebeprosazování mi nešlo, protože na ambice jednotlivce se za komunismu nikdo nedíval se sympatiemi. Po mnoha letech, kdy už jsem žila ve Španělska, mi lidé říkali, že toho tolik znám a že by bylo dobré, abych to dala ostatním najevo. Mně to však bylo a je cizí.

Proč jste se po sametové revoluci nevrátila zpět?

Když odjedete pryč, vynaložíte obrovskou sílu na to, abyste se stali plnohodnotnou součástí tamější společnosti. Tato proměna osobnosti je natolik stresující zkušeností, že vrátit se do starého je příliš těžké. Proto se nikdo z naší rodiny nevrátil. Kromě toho takový návrat je krok zpátky. Všímám si, že lidé, kteří se vracejí do vlasti, obvykle neměli v zahraničí úspěch.

Literární tvorbu zasvěcujete reflexi rodinné historie až v nedávných letech, i když rysy tématu lze najít už v dřívějších dílech, třeba v Tiché ženě. Chtěla jste s uplynulým časem nabýt větší odstup?

Knihy za mnou přicházejí samy. Osloví mě nějaké téma a najednou se ho nemůžu zbavit. Moje poslední dva romány mají pouze životopisný základ, ne všechno v nich je tak, jak to doopravdy bylo. Vím, že čtenáři mají tendenci si myslet, že v nich popisuju vlastní život. I můj brácha, když si přečetl ten první, doslova věřil tomu, co je v něm napsáno.

Po smrti mámy jsem si potřebovala ujasnit, jaký vztah jsme vzájemně měly, jaký pár matka-dcera jsme byly. Myslím si, že jsem se toho dopídila. Když jsem dopsala Potmě jsme se viděli lépe, kde jsem ten vztah řešila z hlediska dcery, uvědomila jsem si, že to k mámě není spravedlivé a že bych měla události vylíčit z jejího hlediska.

Následná Překladatelka haiku je v podstatě příběhem o tom, jak se žena snaží postupně osvobodit od manžela. Podaří se jí to, ale až když už je úplně stará, na prahu smrti. Když ji všichni a všechno opustilo, i mládí, je konečně svobodná.

Když jste prózu psala, představovala jste si, co by na text maminka řekla?

Od toho jsem se snažila úplně oprostit, jinak bych román nikdy nenapsala. Coby autor nemůžete myslet na to, co na to dílo kdo řekne, jak to dotyčný bude prožívat. To autora paralyzuje.

Ovládáte řadu jazyků, vedle angličtiny, španělštiny a katalánštiny také ruštinu nebo francouzštinu. Učíte se dnes i nové?

Už ne, hlavně se snažím zachovat si ty, které umím. I češtinu, tím že ji čtu, překládám a píšu v ní. Jenomže to je všechno pasivní, mluvený projev nemám dost často. Mrzí mě, že nehovořím plynně italsky a německy, byť znám základní fráze, které mi při cestování stačí.

Chystáte další počin?

Dokončuji krátký, ale intenzivní román o Mileně Jesenské. Kafka je tam jen jednou ze čtyř kapitol, ostatní části pojednávají o jejím vývoji jako osobnosti a o jejích dalších vztazích, například s Margaretou Buberovou, když byly obě v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Jednou mi totiž kafkolog Josef Čermák doporučil, abych napsala románovou Milenu zevnitř, abych se pokusila o románovou rekonstrukci jí i jejích vztahů. Tak jsem ho vzala za slovo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Potmě jsme se viděli lépe - Monika Zgustová, Překladatelka haiku - Monika Zgustová