Článek
Žijete ve Španělsku, do španělštiny i katalánštiny překládáte české autory a zároveň v nich píšete vlastní prózy. Existuje v souvislosti s naším přistoupením do EU očekávání, co by česká literatura, česká kultura mohla přinést?
Se vstupem České republiky do Unie vzroste zájem o českou literaturu a kulturu vůbec, dokonce se mnou mluvili nakladatelé, že připravují dotisky některých Hrabalových knih. Týká se to i dalších autorů včetně Milana Kundery.
Mám za to, že stoupne zájem o českou tvorbu vůbec. Přitom vím, že česká kultura je v zemích Unie víc zastoupena než některých dalších přistupujících zemí. Dobře je tom maďarská kultura, pomohla jí Nobelova cena, kterou získal Imre Kertész. Vůbec česká literatura nabídla už dávno silnou generaci Hrabala, Kundery a Ivana Klímy, o které je stále zájem.
Po románovém triptychu Grave cantabile inspirovaném významnými ženami jste se odhodlala k další prozaické práci. Můžete prozradit, oč jde?
Grave cantabile byly osudy tří žen, Peppermint frapé zase kratší próza a nyní jsem se pustila do rozsáhlejšího románu. Je to próza o středoevropském dvacátém století. Hlavní postavou je žena narozená na zámku na začátku století, která prožila všechny možné režimy. První světovou válku, nacismus, stalinismus, osmašedesátý rok. Zemřela v polovině sedmdesátých let.
Druhou linií je příběh jejího syna, jemuž je v srpnu 1968 něco přes dvacet. Je to vědec, který odjíždí do Ameriky, kde se dokáže prosadit. A je to zase příběh exilu. Muž se vyrovnává s jinou kulturou, než byl zvyklý. Poznává, v čem jsou klady i zápory života v exilu.
Není v tom osobní inspirace? Vy jste s rodiči odešla do exilu.
Vzdáleně to je příběh mé rodiny, protože babička se narodila na začátku století na zámku a zemřela podobně jako moje hrdinka. Skončila v maličkém bytě v paneláku vybaveném nábytkem i obrazy z onoho zámku. A její syn s rodinou emigroval do Ameriky.
V rámci vzpomínky na devadesáté výročí Bohumila Hrabala vydal Odeon znovu vaši monografii V rajské zahradě trpkých plodů. Chtěla jste s odstupem času cosi doslovit?
První vydání vyšlo až po Hrabalově smrti, takže jsem do knihy mohla popsat i jeho poslední dny, které jsem čirou náhodou prožila s ním. Nyní jsem dodala jen drobnosti. Důležitá mi připadá dopsaná kapitola nazvaná Hrabalův prsten, která pojednává o jeho poslední lásce April Giffordové, o jeho Dubence.
Kolovala o ní spousta pověstí, většina ne dost fundovaných, takže jsem se je snažila uvést na správnou míru. Myslela jsem si také, že by pro českého čtenáře mohlo být zajímavé, kdo vlastně byla ona mladá americká dívka, po smrti vlastní ženy jeho poslední láska.
Vaše monografie nevyšla jen česky. S jakým ohlasem se setkala?
Byl větší, než jsem vůbec v době, kdy jsem ji dopisovala, doufala. Dodnes byla přeložena do sedmi jazyků a připravují se další tři vydání.
Jak se na Hrabala dívají čtenáři v zahraničí osm let po jeho smrti?
Jako na velkého inovátora současné prózy. Jako na klasika 20. století srovnatelného s těmi největšími. Mluvím nejen o nakladatelích, ale o kriticích i čtenářích.
Kdo je Monika Zgustová
Monika Zgustová (1956) emigrovala v 70. letech s rodiči z Československa do USA, kde studovala srovnávací literaturu. Nyní žije v Barceloně, kde překládá do španělštiny a katalánštiny, mj. díla B. Hrabala, J. Haška, J. Seiferta, M. Kundery. V červnu jí byla českým Ministerstvem zahraničí udělena cena GRATIAS AGIT za propagaci dobrého jména České republiky v oblasti kultury, hlavně literatury.
Zgustová přednáší na univerzitě. Kromě vlastních prozaických děl přeložila čtyřicet knih českých spisovatelů, napsala více než tři stovky článků do prestižních novin a časopisů Evropě i v USA, nadále tam pořádá přednáškové cykly věnované písemnictví i dějinám rodné země.
Neřekla bych, že Hrabal je populární autor mezi masami, ale je to autor, jehož si váží menší skupiny lidí, které ho považují za jednoho z nejlepších autorů 20. století. Za člověka, který dovedl skloubit, co jiný nedokázal. Humor i tragiku života, prostotu i velikost člověka. Vzpomíná se na něj jako na tvůrce, který šel v každém díle dál. Který experimentoval se stylem, snažil se stále najít něco nového. Toho si lidé v Evropě i v Americe začínají vážit čím dál víc.