Článek
Jiří Suchý v sobotu oslaví osmdesátiny. Kolik let mu ale doopravdy je?
Je to nespočítatelné. Má duši dítěte, která se proměňuje podle únavy, radosti, smutku, zážitků. Když něco vypráví, tak mu je pětadvacet, na jevišti si hraje jako dítě pětileté, za volantem je plný energie, tak třicetiletý, zvláště když si dá Red Bull. Když sám zkouší, bývá unavený, ale jen trochu. A po obědě je mu dvacet.
Lze ho k někomu přirovnat?
Jiří Suchý se nikomu se nepodobá. Je sám sebou. Je klaunem, před kterým muži v úctě smekají a dámy jihnou.
Na které setkání na jevišti vzpomínáte zvláště ráda?
Moc ráda vzpomínám na dvojici klaunů, kterou jsme s Jiřím Suchým vytvořili v představení Golem na scéně Hudebního divadla Karlín v minulém století. Hráli jsme hlavní role klaunů jako kdysi Voskovec a Werich. S laskavým svolením pana Wericha mohl být text upraven pro muže a ženu. Moje role byla Pavel Popel z Lomnice nad Popelkou a Jiří Suchý hrál Pracha z Prachatic.
Zpívali jsme překrásné melodie Jaroslava Ježka. Pak v jednu chvíli, to když jsme jako byli na útěku, se dokonce Suchý převlékl za ženu a já jsem byla jeho udatným partnerem. Bylo to ohromné! Osobním svědkem této události byl sám Werich. Byl to totiž jeho nápad, abychom tu klaunskou dvojici hráli my.
Připadá mi, že jít hereckým životem vedle Jiřího Suchého musí být krásné…
Všechny naše cesty byly krásné – a také dobrodružné. Když jsem se prala s klokanem, on to natáčel a smál se. Když se mě zastal pes, můj partner ve hře Člověk z půdy, tak se moc nesmál. Ale tehdy prokázal statečnost. Ten německý ovčák po něm skočil a stiskl naštěstí jenom kalhoty. Já jsem se vylekala a řekla: „Neboj se, budu pejska uvazovat!“ A Jiřík na to srdnatě odpověděl: „Ne, to nemusíš. On to neudělal schválně.“
Nebyly jistě jen chvíle veselé…
Když měl starosti, vždycky jsem to poznala. Měl smutné oči. Ale diváci nic nepoznali. Když jsme točili film Jonáš a Melicharová, prožíval hluboký smutek. Zemřela jeho první žena Běla. On natáčení nepřerušil a jako by se vznesl nad tu bolest. On to umí.
Pohádali jste se někdy doopravdy?
Máme šťastné povahy. Nikdy jsme se nepohádali.
Čím vás dokázal potěšit?
Přišel mě navštívit do nemocnice, naložil mě do auta a já, v županu a bačkorách, jsem s ním jela navštívit Ferdinanda Havlíka. On umí opravdu potěšit. Třeba se mi nechtělo zkoušet a on řekl: „A co kdybychom šli na oběd?“ Šli jsme po schodech a povídali si. Bydleli jsme v pátém patře, ale my jsme šli a šli – a najednou jsme byli v desátém. Ano, takový je to sportovec.
Je něco, co se vám na Jiřím Suchém nelíbí?
Nelíbí se mi, že je tak pilný… Touto vlastností nás mladší zahanbuje.
Gratulace Jitky Molavcové
Všechno je cizí, jen čas je náš. A ten běží, kličkuje, jako zajíc… Některých lidí jako by se ten spěch ani netýkal. Nestárnou, ale zrají. A činí nás, kteří máme tu vzácnou příležitost se s nimi setkávat, šťastnými. Dávají nám naději. Jiří Suchý k těm vzácným lidem patří.
Milý Jirko, prý slavíš kulatiny. Užij si je, ale pak zase dělej jakoby nic. Číslovky věku nevypovídají nic o duši. Znáš Werichovu úvahu o mladých, kteří by tu už dávno nemuseli být, a o řadě letitých, kteří by lidstvo měli provázet navěky. Patříš mezi ty druhé, neboť moudrosti a humoru je stále zapotřebí. Díky za ně.
Přeji Ti dostatek dobré vůle, energie a tvůrčích sil pro příští čtvrtstoletí. Přeji Ti pevné zdraví, pevné nervy.
A nám obdivovatelům Tvého jedinečného umění přeji, abys nás ještě dlouho přenášel z té šedi všedního života do vzdálených, blankytně modravých dálek volání… A slib mi, že až mi bude za devatenáct let stejně, jako je Tobě dnes, že mi mé jubileum připomínat nebudeš.
Jitka Molavcová
