Článek
Taky jsem viděl koktavého Vaška, jak v Prodané nevěstě přijel na motorce. A v Brně bylo dokonce první jednání Smetanovy Hubičky zarámováno obřím oknem paneláku. Brněnská ježibaba vypadala jako postmoderní rozmarná vamp a vodník nebyl vlastně žádným vodníkem, ale jakýmsi pochybným švihákem, který si koupil zelené sako ve frcu.
Dokonce se tam inscenátoři dopustili takového genderového revolučního činu, že změnili pohlaví kuchtíka na kuchtičku, a zrušili tak půvab klasické kalhotkové role. Nutně to pak musí být dokonáno tím největším zločinem – změnou libreta. Místo originálního „…já bych se ho, strýčku, bál!“ zpívá kuchtička „bála“.
Po dlouhodobé operní koronavirové operní abstinenci jsem se jako malé dítě těšil na televizní online premiéru Verdiho Rigoletta ze Státní opery v Praze 30. ledna. Před dvěma lety jsem si splnil svůj celoživotní sen a Rigoletta na vlastní oči viděl v Metropolitní opeře v New Yorku.
Tam se to celé představení odehrávalo v Las Vegas. Americký Rigoletto nebyl žádný hrbatý šašek, ale velkoměstský švihák, který místo hrbu měl jenom jedno rameno trochu výš. Nájemný vrah Sparafucile byl prosperujícím mafiánem a zapíchnutá Gilda pak spočinula v kufru jeho přepychového lincolnu. Všechny ty nesmysly byly naštěstí vyváženy naprosto špičkovými pěveckými výkony.
U nedávné pražské premiéry jsem se tak trochu obával, že režisérka Barbora Horáková Joly do mé představy titulní postavy Rigoletta nějak neblaze zasáhne. Vždyť ukazovat na jevišti tělesně postiženou postavu není dnes politicky korektní. Opravdu jsem se nemýlil. Ani pražský Rigoletto nebyl hrbatý šašek, ale hrdina se spáleninou poloviny obličeje.
A aby snad obecenstvo nemyslelo, že si pouštěl silvestrovské rachejtle, vymysleli si inscenátoři jakousi úvodní němohru, jak svou dceru Gildu tento hrdina zachraňuje při požáru ještě jako malé děvče. Chudák dítě tam potom až do konce představení překáží jako jakési tragické Gildino alter ego. Já jsem ovšem místo toho děvčátka viděl spíše Giuseppa Verdiho, jak se obrací v hrobě.
Stejně jako v Metropolitní opeře se i u nás vozí zavražděné mrtvoly v autě, naštěstí však i pražské Národní divadlo dostálo náročnému měřítku vysoké kvality pěveckých výkonů. Nejvíc se mi líbil vynikající čínský tenorista Long Long. Když člověk poslouchá tuto krásnou hudbu, tak se pak smíří i s těmi moderními nesmysly a odpustí Gildě, která si na rande obléká pěkné červené šaty, že jí pak po celý zbytek jednání čouhají bílá ramínka podprsenky více vpravo. A že ty časově protahované pornografické hrátky s erotickou nafukovací pannou jsou i pro mě, profesionálně odolného člověka, trochu přes čáru.
Už jsem několikrát přemýšlel nad tím, co nutí inscenátory klasických operních titulů k tomu, aby se snažili za každou cenu o jakousi modernizaci. Rozhodně se tak nezavděčí nám, starším divákům. Třeba já navštěvuji operní představení už sedmdesát let a pořád si nějak nemůžu zvyknout. Už v dětství jsem viděl, jak pod poněkud objemnějším tenorem praskla lavička při duetu „Věrné milování“.
V roli Dalibora jsem dokonce dvakrát viděl Bena Blachuta, který byl u nás v Ostravě původně kominíkem. Ani on, ani já jsme si neuvědomovali, že je tato postava vlastně prvním homosexuálem v české opeře. Nejenže pořád opěvuje přítele Zdeňka, ale i do té Milady se zamiluje, až když přijde do vězení převlečená za kluka. Jenom nevím, zda to už tušil Bedřich Smetana nebo libretista Josef Wenzig.
Recenzentka pražského Rigoletta Radmila Hrdinová píše v Právu 1. února, že přenesení příběhu do současnosti není operní inscenaci na škodu. Třeba budu kritizován jako staromilec, ale já si to nemyslím. Takové pitvoření klasiky by mělo být zakázáno.
Režisérka Barbora Horáková Joly: Rigoletto je vzrušující postava
Jako pamětník bych rád citoval slova bývalého ředitele brněnské opery dr. Jiřího Majera, který byl na modernizaci klasických oper obzvlášť citlivý a jednou řekl: „Když to chcete za každou cenu modernizovat, tak si napište novou, vlastní operu!“
Já jsem takovou moderní operu viděl a byl jsem nadšen. Byl jsem v lednu 2013 na premiéře opery Vladimíra Franze Válka s mloky. Operu si pro Národní divadlo objednali Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem. Bohužel bylo toto vynikající dílo zakrátko staženo z repertoáru, a dokonce ani autor se premiéry nezúčastnil. Musel v tu dobu být zrovna na předvolební schůzi, na které kandidoval na prezidenta republiky.
Vladimír Franz je naštěstí asi mnohem lepším operním autorem, než jakým by býval byl prezidentem. Až skončí ta neblahá epidemie a znovu se otevře Smetanovo divadlo, měli by tu Válku s mloky obnovit.