Moderátorka Tereza Tobiášová: Exotiky se zbytečně bojíme

Máte dny, kdy auta nebo bicykly nemůžete už ani vidět?

Takových dnů je strašně moc. Když třeba vyrážím na dovolenou, strašně nerada cestuju autem nebo na kole. Snažím se to co nejvíc eliminovat, i když ne vždycky to jde. Loni jsme byli v Černé Hoře a letos se chystáme do Albánie, přičemž v obou těchto zemích se bez auta neobejdete. Nemám ráda dlouhé přesuny, takže do destinací většinou doletíme a na místě si auto půjčíme.

Projíždět albánské vnitrozemí není zrovna nejbezpečnější. Nebojíte se?

Ostych jsem ztratila, když jsme kdysi jezdili s kamarády na festival do rumunského Banátu, kam se dnes dostanete i vlakem. Moc mě bavilo, jak se tam najednou ocitnete v úplně jiném století, a to není nadsázka. V podstatě stačí, když přejedete rumunské hranice. Zjistila jsem, že se není čeho bát. Nikdo vám tam neublíží.

Je pro vás taková dovolená ještě vůbec relax, když přihlédneme k nuznějšímu zázemí?

Buď cestuji sama, kdy je mi zázemí úplně jedno, anebo s dětmi, potom potřebuji zázemí kvalitnější. Vybírám hotely tak, abych měla jistotu, že budou čisté a že o nás bude dobře postaráno.

Cestování s dětmi se věnujete ve své loni vydané knize. Některým lidem připadají výlety do exotiky s malými ratolestmi takřka nemyslitelné…

Zpočátku jsem se toho bála, se svou dnes čtrnáctiletou dcerou jsem takto začala cestovat až v době, kdy jí bylo šest sedm let. Dávala jsem si pozor, aby ona země pro ni byla přínosem a zároveň nebyla nebezpečná. Poprvé jsem ji vzala na Zanzibar, byť ne do luxusního resortu, ale do vcelku příjemných bungalovů v malém areálu.

Bylo to poklidné místo, ale hned za plotem viděla tu pravou Afriku. Chudým dětem, které si hrály na smetišti s pneumatikou, dcera rozdávala pastelky a bonbony. Potkaly jsme tam i hady, kontakt s exotikou tedy nebyl vždy jednoduchý. Když na pláži v šest ráno stojíte tváří v tvář mambě černé, nevíte, jestli to zvládnete.

Jak jste v ten moment reagovala?

K hadovi mě přivolala dcera, která si ho všimla první. Naštěstí se v tu chvíli zajímal o gekona, kterého lovil. Dcerce jsem řekla, ať se nehýbe, což se ukázalo být správným rozhodnutím. Ve všech podobných situacích se snažím zachovat chladnou hlavu a nebýt hysterická.

Moje mladší, dneska téměř čtyřletá dcera je extrémně jiná než ta starší. Poprvé jsem ji vzala v jejích dvou letech do Ománu, který zvládla s přehledem. Naposledy jsme spolu byly samy letos v zimě na Mauriciu v období dešťů, ale ani takové počasí jí problémy nečinilo. Ke štěstí jí stačilo, že se může koupat, protože stejně jako já a druhá dcera potřebuje ke svému životu vodu.

Čeho byste se na základě takových zážitků vyvarovala?

Nebála bych se začít cestovat s dětmi dřív a na delší dobu než na dva týdny, ale opatrná bych byla pořád stejně. Nikdy bych nešla do nižších kategorií hotelů, a to třeba ani v Řecku. Na špatné hygienické prostředí ale můžete narazit i na Mácháči.

Kde by podle vás stálo za to strávit tři týdny nebo i delší čas?

Indie je minimálně na tři týdny vždycky, na Srí Lance jsou dva týdny hraniční, týden navíc by se hodil. Stejně tak Peru. Ráda bych vyrazila do Mexika, ale tam se s dcerami bojím. Ale třeba se strachuju zbytečně, protože to prostě jenom neznám.

Kam už se netoužíte vrátit?

Ráda objevuju a nerada se vracím do destinací, které jsem dostatečně poznala. Co jsem chtěla vidět, jsem viděla, a trošku se obávám, že napodruhé by to nebylo to samé. Když jsem byla podruhé na Mauriciu, moc mě to tam nebavilo.

Míříte za hlavními turistickými atrakcemi, nebo lokality hledáte nahodile?

Je to kombinace obojího. Občas se nebojíme zastavit někde na zajímavém místě, aniž bychom věděly, kde přesně jsme. Pak naleznete lokace, o kterých se v průvodcích nedočtete, a to je na tom to hezké.

Nepocítila jste někdy strach z místních lidí?

Stalo se mi pár ne zcela příjemných věcí. Křeše to pokaždé ze střetu kultur. Buď se musíte přizpůsobit, anebo odejít. Například v Indii jsou lidé pod silným vlivem náboženství a zákona karmy. Indové vnímají západní svět skrze stereotypy, hlavně seriály, které se k nim dostávají. Myslí si, že tu fungujeme jako v Sexu ve městě.

Když do Indie přijede neprovdaná žena, není podle Indů přešlapem požádat ji o sexuální služby, protože jí to údajně udělá dobře. Narazila jsem tam na taxikáře, který mi nevybíravým způsobem dával najevo, že chce, abych se stala jeho milenkou. Než mě dovezl do cílové destinace, naboural auto a já v klidu odešla, bylo to pro mě vysvobození. Musel vědět, že právě přišla karma.

Bojí se někdy Evropané bezdůvodně?

Stoprocentně. Indové a Srílančané jsou jedni z nejmilejších lidí, jaké jsem kdy potkala. Když se k nim nechováte hrubě nebo povýšeně, nemají důvod se k vám chovat špatně. Spíš jde o nedorozumění.

„Necestovala jsem ‚před dětmi‘, ale až s dětmi,“ řekla jste dříve. Jak je to možné?

Odmalička jsem přebírala cestovatelský vzorec svých rodičů, se kterými jsem vždycky jezdila na zájezd do Středomoří, kde jsme byli čtrnáct dní v hotelu v rámci all inclusive programu se třemi čtyřmi výlety. Takto jsem to pojímala i já ve věku, kdy jsem začínala dovolenkovat sama.

Když jsem byla poprvé ubytovaná v apartmánu, bylo pro mě hrozné překvapení, že si musím vařit nebo chodit jíst ven. Přišlo mi to zbytečně namáhavé, a tak jsem pak zase jezdila do resortů. Pak přišel zlom s Indií, kam jsem se dlouho chtěla podívat. Už jsem měla první dceru, ale nechala ji doma u babiček. Na třítýdenní cestě jsem se třetí den rozešla se svým mužem, který tam byl s partou kamarádů.

A zůstala jste bezprizorní?

Úplně. Díky bohu jsem tam měla přátele, které jsem mohla navštívit a od nichž jsem měla nějaké informace. Zvládla jsem to nakonec sama. Bylo to krásné a svobodné. Věděla jsem, že to takhle chci dělat dál, a především tento způsob cestování představit dětem.

Letos na jaře jste oslavila čtyřicetiny. Dosáhla jste všeho, co jste zatím od života chtěla?

Chtěla jsem víc, být známější, moderovat větší pořady, třeba předávání hudebních cen Anděl. Přišel ale bod, kdy jsem si řekla, že je dobře, že to tak není. Když se rozčílím v obchodě nebo udělám dopravní přestupek, tak kolemjdoucí většinou nevědí, kdo jsem, tím pádem se to nebude rozmazávat v médiích a moje děti mohou v klidu chodit do školy. Baví mě zůstat v určité anonymitě.