Mnichov pořádá výstavu netradičních děl umělce Jeana Dubuffeta

Dokonce to vypadalo, že se myšlenky na uměleckou kariéru zcela vzdá, zejména když po otci převzal výnosný obchod s vínem.

Trvale se k malování vrátil až jako čtyřicátník a pro evropské poválečné umění to rozhodně byl šťastný okamžik. Dubuffet jako jeden z mála byl schopen čelit tlaku americké abstrakce i popartu a nabídl Francii umění, které je dodnes inspirující a životaschopné. Mnichovská výstava se sto padesáti díly je tedy úžasným zážitkem.

Dubuffet byl skeptický k intelektuálnímu výkladu umění a odmítal zařazování malířů do stylových škatulek. Uměleckou pravdu hledal ve spontánní tvorbě nezkažené profesionálním školením či diktátem galerií a kurátorů.

Inspirovaly ho čmáranice na zdech, malůvky na dveřích pařížských pisoárů, naivní dětské kresby, autentická lidová kultura. Velkou pozornost věnoval karikatuře, umění na pomezí mezi realitou a groteskností. Objevoval krásu primitivního umění obyvatel Sahary a byl oslněn pravěkými kresbami z francouzských jeskyní.

Stal se také největším propagátorem umění šílenců, bláznů, podivínů a psychicky narušených lidí. Hodně ho v tomto zaujala kniha psychiatra Hanse Prinzhorna, který shromáždil i unikátní kolekci tohoto umění, kterou jsme ve výběru mohli nedávno vidět v Praze.

Právě Dubuffet vymyslel pro tuto tvorbu termín „art brut“, což znamenalo „umění v surovém stavu“, tedy nezatížené profesionalitou.

Výstava v Mnichově ukazuje nezměrný talent Dubuffeta. Jsou tu úžasné rané karikaturní portréty jeho přátel, obrazy malované s použitím nejrůznějších „neuměleckých“ materiálů, jako je beton, hlína či písek, nebo sochy vytvořené z polystyrénu.

Ve stáří si často hrál s barevnými tvary, měl spontánní radost z tvoření. Nejednou kresbičkou vyloudí na naší tváři úsměv. Ohromuje totiž kreativními nápady.

Objevoval poezii obyčejnosti a jeho obrazy byly protestem proti elegantní estetizující malbě evropské provenience.Stal se intuitivním průzkumníkem výtvarné improvizace, cestovatelem v říši imaginace pohybujícím se napříč různými směry bez busoly a kompasu.

Tvrdil, že umění je neuchopitelné jako vítr a viditelný je jen písek a prach, který vítr přináší. A současní umělci podle něj ve snaze zařadit se do „kultury“ přestávají „tvořit“ vítr a „přenášejí“ jen písek.

Hlásal: „Věřím v návrat k prazákladům – jsem spíše pro půvab drsnosti a nezaujatosti než pro zbytečné příkrasy a ozdoby.“

Dubuffet dělal pokusy v různých oborech umění. Měl vynikající literární talent a byl i kulturním filozofem. Jeho originální názory si mohou přečíst i čeští čtenáři, protože v roce 1998 v překladu vyšel soubor jeho textů Dusivá kultura.

Mnichovská výstava kromě kreseb, obrazů a plastik nabízí i filmy, které představují Dubuffeta experimentujícího s hudebními nástroji a s modulací vlastního hlasu.Říkal: „Usiloval jsem o bujení zvuků, v němž by rytmy a melodie vládnoucí obvyklé hudbě byly nahrazeny záplavou zastřených a neurčitých hluků, které by se vzájemně mísily i odpuzovaly.“

Podle něj všechny profesionální nahrávky pořízené ve studiích jsou vlastně nevěrohodné, protože všechny zvuky člověk vnímá uprostřed šumů a hluků, což tyto nahrávky postrádají. Obdivuhodné hudební skladby dokázal vytvořit pouhým tleskáním a výkřiky do mikrofonu.

Výstava v mnichovské Kunsthalle der Hypo-Kulturstiftung byla připravena ve spolupráci s Fondation Dubuffet v Paříži, významnou institucí střežící umělcův odkaz. Mimo jiné je tu vystaven i soubor prací ze sbírky Viktora a Marianne Langenových, největší Dubuffetovy kolekce v Německu, která bývá jen málokdy vystavovaná.

Důležité půjčky poskytlo i Centre Pompidou a Musée des Arts Décoratifs v Paříži, Neue Nationalgalerie v Berlíně a řada dalších muzeí, galerií a privátních sbírek z celé Evropy.