Článek
Obvykle se ke kulatým výročím vydávají výběrové desky. Proč jste se rozhodli vydat dvojalbum předělávek vašich písniček?
Podle mě je to naprosto důstojný způsob oslavy. Za těch pětadvacet let na scéně jsme vydali takové množství nahrávek jako málo jiných českých kapel. V devadesátých letech jsme v prvním období vydávali de facto každý rok album.
Potom jsme rok přidali a ten dvouletý odstup desek dodržujeme dodnes. Vydali jsme dvanáct alb, do toho nějaké sólovky nebo výběry, vznikl o nás film. Jsme tedy rádi, že přišel nápad připravit album coververzí našich písniček, a nadchla mě důvěra, jakou oslovení muzikanti k našim písničkám měli.
Neexistovala tedy představa, že k výročí nahrajete nové skladby?
Ani v nejmenším. Pakliže jsme zamýšleli připomenout pětadvacet let existence jako retrospektivu, tedy ohlédnutí, nemělo cenu dělat nic nového. Mohli jsme vydat best of album, akustické verze našich skladeb, anebo je nahrát se symfonickým orchestrem. To nám ale vždycky přišlo zbytečné.
Osobně takové desky cítím jako zaplácnutí času, respektive doby mezi řadovými alby. Nápad nechat nahrát coververze našich skladeb jiné muzikanty nám připadl dostatečně dobrý. Přinášel přitom řadu otázek – mohly například vzniknout opravdu hloupé verze. Tahle volba mi od nás přijde jako frajeřina.
Někteří muzikanti udělali ve vašich původních textech změny. Je mezi nimi někdo, kdo se přiblížil tvé autorské poetice?
Domnívám se, že většina lidí, kteří na tom dvojalbu hrají, jsou mé spřízněné duše, s řadou z nich máme na texty podobný úhel pohledu. Takový Kato ze skupiny Prago Union ale napsal text, který bych napsal stejně, kdyby mě něco takového napadlo. Skupina Midi Lidi zase složila písničku v našem duchu. Vznikla skladba, kterou jsme takříkajíc zapomněli napsat – hudba je úplně podobná té naší, text jakbysmet. Když mi jejich nahrávka přišla domů a já si ji pustil, řekl jsem si: „Která písnička to je?“ Pak jsem zavolal manželku a položil jsem jí stejnou otázku. Ona si ji poslechla a řekla, že je to zřejmě nějaká Mňága. Je to zábavné, budeme tu skladbu hrát na našich koncertech.
Udělala Mňága & Žďorp za pětadvacet let na scéně někdy něco zbytečného?
Spoustu věcí. Například jsme jezdili zbytečně brzy na koncerty… Ne, vážně, zbytečných věcí jsme udělali spoustu. Přitom jsme se ale snažili sledovat příklady jiných kapel, které nám svými neuváženými kroky ukazovaly slepé uličky. Možná bylo zbytečné vydávat první tři desky tak rychle za sebou. Nám ale přišlo hezké, když nám pořadatel po koncertě na rozloučenou řekl, abychom příště přijeli s novou deskou, no a my ji za rok opravdu měli.
Pocházíte z Valašského Meziříčí. Lze říct, že ve zvuku vašich písniček je něco, co z tvého pohledu nějakým způsobem charakterizuje to místo?
Valašské Meziříčí je malé město s pár středními školami. Všichni lidé se tam znají, znají své příběhy, a i když někdo neví, jak se ten člověk, jehož denně potkává, jmenuje, tak určitě ví, na jakém jezdí kole a kde přibližně bydlí. Valašské Meziříčí je navíc velmi kulturní město.
Řadu let tam funguje M klub, místo, kam jezdili naši písničkáři v osmdesátých letech hrát, když jinde nesměli. Dvakrát třikrát do měsíce jsme chodili na pořad Antidiskotéka, na kterém se sedělo a hudební publicista nám pouštěl desky a vyprávěl o nich. Z dnešního pohledu je to něco nepředstavitelného.
Chodili jsme také každé pondělí na skvělé filmy do filmového klubu, a to už byl krůček od toho, aby člověk začal v kultuře něco dělat. Valašsko byl ale odjakživa hardrockový kraj. Všichni milují Párply a podobně. My je měli rádi také, ale věděli jsme, že nikdy nebudeme hrát tak, jako oni. A tak jsme si začali skládat vlastní písničky, které odpovídaly našim instrumentálním schopnostem. Hudební kvalitu jsme se snažili nahradit nadšením a svérázným projevem.
Stále ve Valašském Meziříčí žiješ?
Už asi osm let ne. Bydlím teď v obci Zubří, která je mezi Valašským Meziříčím a Rožnovem pod Radhoštěm. Do Valmezu se ale často vracím, protože tam mám děti z prvního manželství.
Z Valašského Meziříčí pochází i Markéta Irglová, jež spolu s Glenem Hansardem získala Oscara za písničku Falling Slowly z filmu Once. Myslíš si, že byla ovlivněna stejnými podněty jako vy?
Je to dost dobře možné. Její otec se ve Valašském Meziříčí hodně stará o kulturu, je to pro město důležitý člověk. Markéta měla díky tomu přístup k mnoha dobrým programům a zajímavým lidem.
Byla někdy Mňága & Žďorp na pokraji rozpadu?
Já si myslím, že ne. Muzikanti si někdy možná mysleli, že se rozpadneme, já ale věděl, že se to nestane.
Kde jsi bral to přesvědčení?
Nevím, zkrátka jsem to cítil. V roce 1994 jsem nahrával svou první sólovou desku. Členové kapely si mysleli, že to dělám proto, abych od Mňágy odešel a vrhl se na sólovou dráhu. Tehdy to bylo moderní. Ve skutečnosti to ale bylo to poslední, co by mě tenkrát napadlo. Bavili jsme se o tom před pár lety a já byl jejich pocity i s odstupem času trochu překvapen. Vysvětlil jsem jim, že jsem si tehdy jenom chtěl vyzkoušet něco jiného a měl jsem dost písniček, abych to zkusit mohl.
Ovlivnila Mňága & Žďorp jiné kapely?
Určitě. Na našem albu coververzí je například písničkář Tomáš Klus, který od začátku své hudební dráhy říkal, že poslouchal Mňágu. Podobné je to s Xindlem X. I kdybych nechtěl, tak musím říct, že naše písničky nějaký dopad měly a mají. Je to dobrý pocit.