Mladé britské umění funguje jako obchodní značka

Ne každý z vystavujících je rodilý Angličan. Ostrovní stát je mezinárodním centrem umění a tak se sem slétají umělečtí nomádi prakticky z celého světa. Londýn je současně místem, které se dovede výtvarníkům postarat o dobrou reklamu. Marketing je tu na té nejvyšší úrovní. A tak nálepka "mladé britské umění" se stala obchodní značkou. Žádanou a okouzlující. A je to také signál pro sběratele na celém světě: pozor, na tomhle nelze prodělat!

Vše začalo v roce 1997, kdy v Royal Academy of Art v centru Londýna proběhla výstava do té doby málo známých tvůrců nazvaná Senzace: mladí britští výtvarníci ze Saatchiho sbírky. Vystavené exponáty 46 "neokonceptuálních" tvůrců přinesly onen potřebný nový a svěží šok. Lidé stáli hodiny ve frontách, aby spatřili cosi odpuzujícího a krásného zároveň. Od portrétu smutně proslulé vražedkyně dětí sestaveného z otisků dětských ručiček až po Hirstovy mrtvé krávy a žraloky naložené v obrovských formaldehydových nádržích.

Výstavy se ujala média, zejména kvůli tomu, co nové umění způsobilo v hlavách ctihodných členů Královské akademie: část z nich totiž chtěla akci zakázat.

Skandál přilákal i ty, kteří dosud váhali nebo by zůstali vůči výtvarnému umění neteční. A z mladých výtvarníků se staly hvězdy obdivované stejně jako sexidoly ze skupiny Spice Girls. A s tím vyletěly k hvězdným výšinám i tržní ceny. Byznys je byznys, mnul si jistě ruce Charles Saatchi, majitel vystavených prací.

Časy se mění. Ti kteří na štítu v roce 1997 nesli nálepku "mladé britské umění" už za šest let zestárli a my nyní v Praze objevíme jejich stejně dravé nástupce. Věnují se fotografii a videu, novým médiím, která jim plně nahradila sochy a malby. Jejich pohled na svět nemá zábrany. Jsou neuvěřitelně otevření, v sexuálních otázkách dokonce tak, že by výstava měla být označena pověstnou hvězdičkou.

Objektem i cílem jejich tvorby je člověk, stejně tak jako v renesanci. Ale noví hrdinové se radikálně liší od ideálů Michelangela či Donatella. Autenticky působí jen to, co je drastické, provokující, ba ošklivé a antiestetické. Hrdinou je člověk nemocný, upocený, unavený, vyčerpaný, psychicky zničený. Maří Magdalény z okraje společnosti plně nahradily odvážné a ztepilé renesanční Davidy. I to je výraz současnosti. Exprese a deprese jsou alfou a omegou této mladé tvorby. Vše co brání opravdovosti je odstraněno, i za cenu toho, že výsledek působí na první pohled třeba neprofesionálně.

Nejvíce podle mne zaujmou práce Rodericka Buchanana (narozen 1965), Lesley Shearerové (1968) a Luke Gotteliera (1968). Buchanan překvapí obrovskou videoprojekcí tváří přespolních běžců. Profesionální a opravdu dokonalé dílo! Fotografie Shearerové zas vypadají jako moderní kompozice od Caravaggia. A Gottelier tu má úžasné "strukturální" zátiší.

Nicméně k největším hvězdám v Rudolfinu (byť možná i k slabinám výstavy) patří především loňský držitel Turnerovy ceny, což je nejvyšší britské ocenění pro umělce mladé a střední generace. Uděluje se už od roku 1984 a vítěz dostává velmi slušných 20 tisíc liber. Loni ji získal čtyřiatřicetiletý Keith Tyson.

Kate Bushová ze spolupořádající Photographers´ Gallery London, s nadšením - jaké plane všem mladým kurátorkám z očí - vysvětlila, co to vlastně na výstavě od něj vidíme: Tyson totiž sestavil z reálných předmětů i fotografií dvě prostorová zátiší.

"Liší se to teplotou", sdělila černovlasá Bushová, jako by šlo o zprostředkování šamanova magického umění. "Tak třeba myš chycená do pasti, kterou vidíte na fotografii vlevo, je vyfocena za určité teploty, zatímco na stejném snímku vpravo je zcepenělé zvířátko už ve stavu, kdy jeho tělíčko vychladlo o jeden teplotní stupeň". A tak je to se vším, co tu Tyson dal dohromady. Co je vlevo je o jeden stupeň teplejší než to co je vpravo.

Jiný jeho objekt je zas sestaven z toho, co autor našel v supermarketu. Vzal z police konzervy, které objevil na jednom náhodně vybraném místě. Pak se posunul o metr a znova přenesl do galerie vše, co viděl před sebou. "Tady nejde o teplotu, ale o vzdálenost toho jednoho metru", vysvětlila kurátorka. Posun a ochladnutí se staly hlavními uměleckými záměry.

Tyson patřil k několika výtvarníkům, kteří jako finalisté Turnerovy ceny vystavovali loni na podzim v Londýně. Expozici navštívil britský ministr kultury Kim Howells a prohlásil, že to co tu našel, je "cold, mechanical, conceptual bullshit", doslova přeloženo "chladná, mechanická, konceptuální hovadina".

Věta vyvolala v novinách pozdvižení. Howells byl označen za někoho, kdo vyznává tak pouze britské krajináře 18. a 19. století, jejichž díly si vyzdobil i kancelář. On sám se bránil, že o hodnotách současného umění rozhoduje jen hrstka kurátorů a odborných manažerů, zatímco většina lidí sní o něčem úplně jiném. Bylo to marné.

I kurátorka Kate Bushová na dotaz, co si o tom myslí, reagovala přezíravě. "To ministrovo prohlášení bylo natolik přízemní, že to sotva mohlo vyvolat nějaký dialog s opravdovými znalci současného umění."

Možná by se dalo tonoucímu Howellsovi hodit stéblo. V dějinách umění se "bullshit" pozná prostě tak, že se postaví do muzea vedle něčeho co - zřejmě - "bullshit" není. Takže postavme vedle sebe Věstonickou Venuši, Michelangelovu Pietu a Rodinův Polibek a k tomu přidejme Tysonovu kompozici z britského supermarketu. A v takovém kontextu to bude zcela zřetelné a na první pohled jasné. Venuše nevypadá vedle Piety špatně, a stejně tak i Pieta vedle Polibku. Ale Tysona od nich dělí naprostá propast.

Mezi pravěkým autorem Venuše a Rodinem se klene 30 tisíc let vývoje výtvarné kultury. Proti tomu je naše současnost zanedbatelně malý úsek, ať se bijeme v prsa sebesilněji. Čas vše vyřeší za nás. Možná bude jednou výrok Howellse považován za stejně historický jako Caesarova věta o vržených kostkách, když stál se svým vojskem před Rubikonem.

Reality Check (Současná britská fotografie a video), Galerie Rudolfinum, Praha, 6. března - 8. června, kurátoři: Kate Bushová a Brett Rogers, výstavu pořádají British Council a Photographers"Gallery London