Místo internetu měli kavárny. Které pražské podniky se staly fenoménem?

„O kavárnách se často hovoří jako o ‚salonech demokracie‘. V Česku byly významně spjaty s probouzením národního vědomí. Když byly v 1. polovině 19. století nějakou dobu zakázány spolky a spolkový život, lidé se mohli scházet a kout pikle právě v začínajících kavárnách,“ odpovídá knihovnice, vystudovaná archeoložka a průvodkyně spolku Open House Praha Dagmar Winklerová na otázku, proč se právě kavárny staly fenoménem.

„Jsou to místa, kde se mohou přirozeně potkávat lidé různých názorů, z různých sociálních skupin a poskytují otevřený, bezpečný prostor, jak tyto názory konfrontovat,“ dodává. Nedávná covidová pandemie to však podle ní narušila.

„Přispěla k tomu, že se demokratická výměna názorů stává v dnešní době čím dál obtížnější. Lidé se uzavřeli ve svých on-line bublinách v on-line prostoru, kde se jim může podařit se s žádným názorovým oponentem pořádně nepotkat. Zatímco kavárna dává prostor, aby se u vedlejších stolků potkali lidé z rozličných proudů, podívali se na sebe a zjistili, že ten druhý je přece člověk jako já,“ zamýšlí se nad sílou kavárenského prostředí.

Stejně jako dříve i dnes jsou zákaznicí schopní u kavárenských stolků trávit hodiny. „Třeba dnešní digitální nomádi. Vyřizují si tam poštu, získávají informace či sociální kontakty. Za úplně stejným účelem chodili lidé do kavárny i v minulosti, jen forma byla jiná. Někteří tam měli dokonce svou jedinou adresu, nechávali si tam posílat korespondenci. Většinou měly kavárny zařízenou také písárnu a knihovnu,“ přibližuje podobu někdejších podniků.

„Lidi tam chodili na hudební produkce, zatančit si. Život v kavárnách byl velmi rychlý, někteří tam chodili hledat i to, co se zdražováním energií začíná být zase aktuální – světlo a teplo, které si nemohli v takové míře dovolit doma. A samozřejmě se tam chodili seznamovat – s potenciálními obchodními kontakty a také s životními partnery,“ vyjmenovává Winklerová.

A bere nás za fenoménem pražských kaváren přímo do ulic hlavního města, podobně jako to dělá na komentovaných procházkách v rámci Open House Praha.

Jedním z nejproslulejších míst bývala za první republiky kavárna Union, která již dnes neexistuje.

„Bývala v místech, kde začíná ulice Na Perštýně. Stala se fenoménem. Když se začalo proslýchat, že jí hrozí zavření, na její obranu vytáhl i Karel Čapek, napsal o ní fejeton do Lidových novin a ten skutečně zafungoval a až do 40. let byla v provozu. S tím, jak za protektorátu nastával soumrak demokracie, tak odzvonilo i jí.“

Podobně nedostupnou je dnes i kavárna Arco nedaleko Masarykova nádraží. Reprodukce fotografií na neudržovaných zdech a ve výlohách však kolemjdoucím každý den připomínají její někdejší podobu, kterou jí dal architekt Jan Kotěra.

„Před 1. světovou válkou byla oblíbená zejména mezi umělci německé řeči, takže byste tam mohli potkat třeba Maxe Broda, Franze Kafku nebo Franze Werfela. Ale samozřejmě nejen je, chodil sem i Vladislav Vančura nebo Milena Jesenská, která se tady dokonce seznámila se svým prvním manželem,“ vypráví nám Winklerová.

Začíst se tu mohli do široké nabídky zejména zahraničních uměleckých periodik. „Takže se sem chodilo tak, jak se dneska chodí na internet, tehdy měli možnost dovědět se některé zprávy jen v kavárnách,“ přibližuje někdejší dobu průvodkyně.

Periodika prý typicky kupoval pan vrchní, a to ze svého tuzéru. „Arco mělo tu výhodu, že bylo blízko nádraží a blízko burzovních budov, takže sem chodili hodně burziáni, ti zanechávali samozřejmě lepší dýško, než měla třeba blízká Unionka, kde se scházeli spíš čeští umělci, zejména začínající.“

Sláva Arka začala zacházet se vznikem republiky v roce 1918. „Štamgasti se přesunuli do kavárny Edison, Arco už nikdy nedosáhlo své původní slávy a potom jí nebyl příznivý ani komunistický režim, a tak se z ní postupně stala umakartová jídelna,“ přibližuje její osud.

Zmiňovaná velkokavárna Edison otevřela v roce 1902 na rohu ulic Na Můstku a Na Příkopě a fungovala téměř třicet let.

Souhlas s použitím jména dal kavárně údajně sám Thomas Alva Edison, když pobýval v Praze. Mezi zdejší pravidelné hosty patřil kromě Kafky a dalších německých literátů i architekt Adolf Loos či filozof Ladislav Klíma.

Přesunujeme se o několik stovek metrů dál, k honosnému Obecnímu domu na náměstí Republiky. V době vzniku v roce 1911 se mu však říkalo Reprezentační dům či zkráceně Repre.

„Pod jednou střechou se tu nabízela jak kavárna, tak restaurace, první americký bar v Praze a zároveň kulturní prostory – koncertní sál či výstavní prostory. Člověk tady mohl strávit celý den a vyhovět všem svým potřebám!“ vypráví Winklerová.

Zdejší kavárna byla ve zlaté éře pražského kavárenství (která trvala od poslední třetiny 19. století až po 1. světovou válku) jednou z nejoblíbenějších. Scházeli se tu třeba avantgardní umělci či skupina Tvrdošíjní, do které patřili mimo jiné Jan Zrzavý, Václav Špála či Josef Čapek.

„Jejich pokrokovým názorům na umění připadala tato podoba Obecního domu – kterou známe jako secesní stavbu, ale nese ještě historizující prvky – zastaralá, nicméně jim to vůbec nebránilo v tom, aby využívali pohodlí, které interiér skýtal,“ zmiňuje jeden z paradoxů doby.

Kavárna nabízela stovky míst k sezení, byla špičkově vybavená i z hlediska klimatizace, nabízelo se tady dvě stě periodik z celé Evropy, byla vybavená také písárnou a příruční knihovnou a pojmula rovněž biliár a hernu.

„Zajímavostí je, že zůstala v provozu i během komunistického režimu a zachovala si svou kosmopolitní atmosféru. Když chtěl někdo zažít trochu lesku velkoměsta nebo když i komunističtí papaláši chtěli udělat dojem na své zahraniční návštěvníky, tak je brali sem, do ‚buržoazního lesku‘ kavárny v Reprezentačním domě,“ říká nám u jednoho ze zdejších stolků.

A ani se moc nedivíme, že si ji oblíbili také filmaři. Zahrála si třeba ve snímku Obsluhoval jsem anglického krále, i když se děj Hrabalovy předlohy odehrává v jiném podniku – naproti v hotelu Paříž a jeho kavárně.

„Hotel Paříž byl tak krásný, až jsem se málem svalil,“ těmito slovy popisuje místní interiér Bohumil Hrabal.

„Když hlavní hrdina, číšník Dítě, poprvé vkročil do hotelu, při pohledu na tolik zrcadel, mosazných svícnů a lustrů měl pocit, že se ocitl v nějakém zlatém paláci. Hotel Paříž Hrabal velmi dobře znal, protože tu jako kasírka pracovala jeho manželka Eliška,“ připomíná průvodkyně, která je také milovnicí literatury.

Než se otevřela kavárna v Obecním domě, docházel sem na kávu i Franz Kafka, protože takový podnik velkoměstského typu byl tehdy ve městě jediný. A když do Prahy dorazil francouzský básník André Breton, vzali ho právě sem. Asi aby se mu po Paříži tak moc nestýskalo, odhaduje s úsměvem průvodkyně.

Naše další kroky nás vedou ke kavárně Grand Café Orient v Domě U Černé Matky boží. Jeho autorem je Josef Gočár, který navrhl nejen architekturu, ale také sedací nábytek, svítidla, a dokonce servírovací nádobí.

„Dům byl první monumentální kubistickou realizací v Praze a první železobetonovou konstrukcí, z tohoto hlediska to byl div pokroku! Zajímavé je, že ačkoli představoval ideál pokrokových umělců, tak se stejně jejich oblíbeným přístavem nestal a raději se scházeli v té ‚nepokrokové‘ kavárně Reprezentačního domu, která nabízela víc míst k sezení,“ zmiňuje u kávy Winklerová.

„Prvním provozovatelem byl kavárník pan Tůma, který v prvním patře zřídil kavárnu a v přízemí otevřel tureckou vinárnu, která těžila z tehdejší obliby Orientu. Dokonce – podle dobového tisku – tam obsluhovaly odalisky, což jsou v původním významu palácové služebnice, často unesené křesťanky v tureckých harémech, takže to mělo nádech exotiky. Ovšem, alespoň podle náznaků v tisku, nebyly ony odalisky z východu příliš vzdáleného – pravděpodobně z Vršovic,“ směje se.

V roce 1920, ani ne deset let po otevření, byla kavárna zcela přestavěná a veškerého kubistického nábytku se majitel zbavil.

„Současný vzhled, který tu můžete dnes obdivovat, je výsledkem rekonstrukce z roku 2005, která se udělala věrně podle dochovaných fotografií, akorát byly černobílé. Takže třeba o podobě barevnosti rozhodoval v největší míře Milan Knížák, tehdejší ředitel Národní galerie, která přestavbu řídila,“ vysvětluje.

Hranaté kubistické tvary se promítly třeba i do zdejšího dezertního menu. „Pro dotvoření dojmu nabízí kavárna netradiční čtvercový kubistický věneček. Nikde jinde jsem ho zatím neviděla,“ vyzdvihuje další ze zajímavostí.

Ve výčtu oblíbených podniků nesmí samozřejmě chybět známá kavárna Slavia, kde se od roku 1884 setkávali všichni, kdo něco znamenali, především osobnosti z uměleckého světa – Antonín Dvořák, Voskovec a Werich či bratři Čapkové.

A v neposlední řadě stojí za povšimnutí i nedaleko stojící Národní kavárna. Právě zde přišla pravděpodobně ke své přezdívce malířka Marie Čermínová, kterou známe jako Toyen.

„U nárožního stolu se v této kavárně setkával levicově orientovaný Devětsil, hned vedle byl stůl moderních katolíků a u okna zase sedávali zástupci hradního tisku. Takže taková přehlídka nejrůznějších ideologií, které zápasily o duši prvorepublikového člověka. A pěkně se u stolků snášeli,“ směje se Winklerová.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Restaurace Obecní dům, TONY'S CAFE & BAR, Grand Cafe Orient, Kavárna Slavia, Národní Kavárna