Miroslav Táborský: K mé profesi patří umění se přizpůsobit

Právě pozitivní přístup k životu z něj vyzařuje už z dálky. Jako by se ani na okolí zlobit nedokázal.

Máte to lepší než se mračit. Já se ale stále asi neusmívám. Manželka by k tomu možná měla co dodat. Jinak já jsem – až na určité situace – v zásadě šťastný člověk. Takže se radši usmívám.

Pořád. I teď, když jsem jel na představení, jsem sledoval radary. Tady se sice hraje i za deště, protože jeviště je kryté a diváci mohou všichni dostat pláštěnky, no ale není to samozřejmě příjemné, když prší. Takže to sledujeme.

No, tady je to dozvučené, takže se nemusí tolik tlačit do hlasu. Ale pokud jde o celkový herecký projev, tak na rozdíl od Ungeltu, kam se vejde osmdesát lidí, tady jich je – tuším – tři sta padesát. Takže to hraní se musí zvětšit. Jinak by toho ti vzadu moc neměli. To mi celkem problém nedělá, protože já už jsem ve svém životě hrál na tolika rozdílných jevištích, svou velikostí, takže si myslím, že to patří k profesi, umět se přizpůsobit.

Za něj samo za sebe mluví už to hodnostní označení, podplukovník Jindřich Veselý, velitel StB, který navíc i špatně skončil. Spáchal sebevraždu, pokud je mi známo. Je to skutečná postava. A ten film celý čerpá ze skutečného příběhu a ze skutečných postav. Mapuje dobu od roku pětačtyřicet do roku osmačtyřicet. Odehrává se v prostředí špiček, komunistických, některých. V prostředí rozvědky, prostředí Státní bezpečnosti. A myslím, že je to velmi silný příběh. Ondřej velmi pokorně pracoval s archivnímu materiály. A když mi nebylo něco jasné, když jsem něco považoval téměř za nemožné, tak jsem se ujišťoval, že je to podle skutečnosti. A z toho mi i teď, rok po natáčení, běhá mráz po zádech. Myslím si, že ten film je hodně potřebný. Strašně mu držím palce. A Ondrovi děkuji, že mě k tomu přizval.

(Smích) Není to ani těžké. Na to je v maskéřině lepidlo zvané Mastix, kterého jsem si já za své divadelní i filmové praxe užil už hodně. Taky jsem říkal, že kdybych jednou psal paměti, jmenovaly by se Život s Mastixem… Spíš je to o šikovných maskérech. Tím, že to bylo podle skutečnosti, tak Ondřej vybíral herce, aby udělal dost podobné postavy těm originálům. Takže já vím, jak vypadal Jindřich Veselý ve skutečnosti. A není to úplně vzdálené tomu, co se mnou provedli. A i u ostatních postav, ať už tam je třeba Gottwald, Slánský, Gottwaldova manželka, Reicin (Bedřich Reicin agent NKVD, přednosta Obranného zpravodajství, po únoru 1948 náměstek ministra obrany – pozn. red.), spousta dalších skutečných postav, tak maskéři na nás pracovali velmi usilovně a pečlivě.

Já si myslím, že ne. Ale mohly by se některé ženské postavy považovat za pozitivní. Spíš si myslím, že jsou to takové oběti. Jinak? Jinak jsme si říkali, když jsem se tak po ránu sešli v maskérně a kostymérně, že jsme spolek pěkných prevítů. (Smích)

V naší rodině to bylo trochu složitější. Myslím si, že byla trošičku obrazem toho století. Moji rodiče pocházeli z velmi nemajetných poměrů. Maminka byla sirotek, tedy dávno v té době. Takže oni nějakou dobu podlehli tomu optimismu, než přišel osmašedesátý. Ten s nimi naopak zamával. A právě o tom ten film (Toman – pozn. red.) je. O tom, jak se manipulovalo s lidmi. Jak je vlastně obyčejný člověk před tou politikou, kde se hrají velké hry, vlastně hry o trůny, o peníze, o moc, jak se dá s lidmi manipulovat. Jak se některé věci dají namalovat na úplně jinou barvu, než jakou mají. A v tom si myslím, že je v tom filmu obsaženo velké memento i pro současnost. Ukazuje se, že ta politika s sebou tyhle praktiky neustále přinášela, přináší.

To je starý divadelní pojem. A já se jím neoznačuji, ale byl jsem jím označen už dávno. Jsou typy třeba milovníci, komici, dřív ještě existovalo označení mladokomik, a pak jsou ty charaktery. To jsou takové postavy, které – a neznamená to, že by ten člověk byl kladnou postavou – jsou nezařaditelné do ostatních kategorií. Mezi charaktery, které jsem hrál, patřil třeba Faust, nebo Jindřich v Topolově Konci masopustu, nebo Robespierre ve Francouzské revoluci. To jsou obory, kterým se ve staré divadelní hantýrce říká charaktery. A na ty už člověk potřebuje být trochu zralý. Takže profesor Spáčil (pedagog Leo Spáčil - pozn. red.) na fakultě říkal, abych byl trpělivý, že můj čas přijde ve čtyřiceti. A měl pravdu. Ve čtyřiceti jsem začal dostávat ty nejkrásnější role. Myslím tím ve filmu a v televizi. V divadle to začalo téměř okamžitě, jenže já jsem studoval skoro do devětadvaceti. Už jsem se i věkem do těch charakterů přiblížil.

Ono to nebylo ve Španělsku, ale ve Španělsku mi dali tu cenu. Jinak se film točil tady. Je to spíš otázka náhod. Těch filmů se tady netočí zdaleka tolik jako tenkrát v 90. letech. Navíc to má již úplně jiný přístup, jak se obsazují jednotliví herci. Čas od času se tak stane, že se něco urodí. Ale hodně často je to už přes zahraniční castingové agentury. A ty nejsou zvyklé se vůbec s českými herci mazat. Minulý rok mi nabídli docela pěknou roli v jednom projektu. Náhodou, fakt náhodou, jsem z těch devíti dnů, které ode mě chtěli, měl pouze dva dny večer představení. A neprošlo to. Chtěli mě mít úplně volného. Což je v těchhle podmínkách téměř nerealizovatelné.

… Oblíbených audioknih mám poměrně dost. Na štěstí získávám zajímavé nabídky. Velmi si cením audioknihy Timura Vermese Už je tady zas. Což je fiktivní příběh o Hitlerovi, jak se v současnosti probudí na berlínském dvorečku. A to mě hrozně bavilo, protože je to v ich formě, tedy vyprávěné z pohledu toho Hitlera. Dostane se i na projevy. Takže já jsem si ho trošku studoval, abych tam jeho charakter byl zachycený. Pak mám hrozně rád, teď už je to dvojice knih, druhý díl teprve vyjde – Jaroslava Žáka. Je to autor Školy základ života, Cesty do hlubin študákovy duše, všech těchhle známých knih. Napsal také Konec starých časů. A na ni navazující Na úsvitě nové doby. První díl je popis 25. února 1948, zase se vracíme k politice, v městečku, které se jmenuje Pepův Týnec nad Lesem. A ty únorové události jsou odvyprávěné s Žákovským obrovským humorem a noblesou. A následně v druhém dílu to, co pokračovalo. Našlo se to až po revoluci, schované za trámem na půdě. Do té doby to nevyšlo. A je to hrozně vtipné, a vlastně z toho také běhá trošku mráz po zádech.

V pěvecké určitě ne. Na jevišti zpívám jen z donucení. S velkou pokorou, trochu se i stydím. Pokud jde o StarDance, tak mi to bylo nabídnuto, do jisté míry bych si fyzicky, pohybově na to třeba i troufal, ale… Už několik mých kolegů se dostalo do situace, že to – jak je znám – vzali velmi poctivě. A když tohle začnete dělat s nezvykem, končívá to většinou nataženými vazy a jiným zdravotními problémy. A já se bojím, že bych si něco takového přivodil. Navíc, tam je to o celém podzimu. A já mám v současnosti tolik práce, divadelní, že si nedovedu představit, že bych ji jakkoliv zredukoval, nebo že bych ji mohl dělat přitom. To už jsem také některé ze svých kolegů zažil, jak si říkali: vypadnu během jednoho, dvou kol, a bude to dobré. Ale pak se dostávali dál a dál. No a lítali v tom jako nudle v bandě, protože nechtěli podcenit ty tréninky, do toho měli večer představení. Stálo je to hodně sil. Tak já se tomu, trošku, takhle vyhnu.

Hraju. S manželkou. Je loutkoherečka. Máme spolu jedno představení, kterému je už dvacet let, podle Čapkovy knihy Povídejme si, děti! A před roky jsme nazkoušeli nové představení, které se jmenuje Jak Jeníčka a Mařenku navštěvují pohádky. Mě to hrozně baví. Malá děcka. Říkám, vychováme si příští diváky. A oni jsou úžasné publikum. Jen koukat se do těch očí. Rozzářených, otevřených. To je nádherný.

Já jsem vystudovaný učitel z donucení. Nevzali mě tenkrát na divadelní fakultu. A tehdy to znamenalo, buď studovat něco jiného, nebo jít na dva roky na vojnu. Tak já jsem si původně myslel, že se na rok uklidím na pedagogickou fakultu, a pak mě už určitě vezmou. Řízením osudu jsem to ale na konec dostudoval. Měl jsem i dvouměsíční praxi, v rámci pátého ročníku. Ale celou tu dobu jsem mířil k divadlu. A i kdyby mě na tu divadelní fakultu nevzali, tak bych patrně šel jako elév. Měl jsem dokonce dvě nabídky do oblastních divadel. Zkusil bych to takhle.

To bylo jednoduché. Už jsme se zmínili o dějinných peripetiích minulého století. A právě s mými rodiči zamával osmašedesátý rok. Měli jsme rodinný škraloup. A v době, kdy já jsem začal ty zkoušky dělat, tak to docela hrálo výraznou roli. Postupně to, i tohle asi sláblo. Já je nakonec nějak udolal.

Jsem. Jsem spokojený, jak jsem říkal. Dělám práci, kterou mám pořád hrozně rád. Pořád mě nepřestala bavit. Těším se na jeviště. A to si myslím, že je dost podstatné. V práci trávíme dost podstatnou část svého života.

Já se teď doopravdy hodně zabývám divadlem takovým komornějším, hereckým. Dvacet let jsem byl v Divadle v Dlouhé. A už jsem měl pocit, že tam nějak kostnatím. Že bych mohl zkamenět, tak jsem šel na volnou nohu. A kromě toho, že jsem teď dostal už třetí roli v Divadle Járy Cimrmana, což si také hodně užívám, tak jsem v Divadle v Řeznické nazkoušel hru, která se jmenuje Odvolání. To byl pro mě poněkud velký experiment, hrajeme to pouze dva. S Filipem Cílem. A já jsem se tam u toho dopustil režie. Ta zkušenost je ve výsledku tak pozitivní, příjemná, že jsem kývnul na nabídku, že něco podobného zopakuji. Takže budu na podzim režírovat, zase v Řeznické, představení, které se jmenuje Relativita. Je to fiktivní příběh ze života Alberta Einsteina.

A budu v něm právě i hrát.

Alberta Einsteina.

Zase si užiju s Mastixem, ano. (Smích)