Miroslav Kovářík: Hrabětův svět jsem přijal za svůj

Václava Hraběte si dneska představujeme jako melancholického bluesmana s "duší načichlou Ginsbergem". Jak na něj vzpomínáte vy?

Osobně jsem ho poznal jenom zběžně, v jednašedesátém jsme oba dokončili studia na Vysoké škole pedagogické, ale on potom musel odejít na vojnu. Pak jsme se několikrát potkali v roce 1963, když vznikla poetická vinárna Viola. Hrabě tam jeden čas pracoval jako osvětlovač, já ve Viole hostoval se svým litvínovským divadlem.

Je pravda, že často ani jeho blízcí přátelé nevěděli, že píše básně?

On ve Viole sedával se dvěma mladými básnířkami, Inkou Machulkovou a Vladimírou Čerepkovou, a občas s nimi vystoupil na nočních jam-sessionech, což byly jazzové improvizace po skončení hlavního představení. Tam sice přednesl několik svých textů, ale psal tenkrát skoro každý a nebyla to jeho vrcholná díla. Já se s Hrabětem v té době setkal dvakrát, třikrát. Když jsme hráli ve Viole, poklepal jsem mu na rameno a řekl: "Pane kolego, my máme vlastního osvětlovače, takže máte volnej večer." Což bylo všechno, nijak jsme se nepřátelili. Naprosto jsem tenkrát netušil, jak osudové pro mě bude setkání s jeho dílem. Když ke mně po Hrabětově smrti doputoval balík s opisy jeho textů, byl jsem z těch básní úplně u vytržení a chtěl je inscenovat.

Stál jste u zrodu Hrabětova kultu...

Rok a den po jeho smrti měl premiéru náš pořad Stoptime aneb Requiem za Václava Hraběte. Zakomponoval jsem do něj i Holanovo Sbohem, báseň o stařečkovi, co skočí do řeky - to byl začátek mé teorie, že Hrabětův odchod nebyla úplně obyčejná smrt.

Myslíte, že si pustil plyn? Nezapomínejte, že v bytě spali tři další lidé, hlavně Hrabětův syn.

Znáte ten nevydařený film z televizního cyklu Nevyjasněná úmrtí? Paní režisérka v něm stvrzuje úřední výrok, že to byla nešťastná náhoda, protože měl v krvi přes dvě promile alkoholu... Hrabětův sklon k pití souvisel s jeho rozvodem, určitě to dost těžce nesl. Jinak to byl družný společník a veselý člověk, ale alkohol v něm pomalu zapouštěl kořínky. Nevíme, co se tu noc přesně stalo, mohl se dostat do jisté fáze zoufalství, kdy mu bylo všechno jedno, říká se tomu náhlé hnutí mysli -jistěže v tom bylo nastřádáno mnohé z toho, co v posledních měsících života prožil. Jak jsem napsal v doslovu k prvnímu výboru Hrabětovy poezie: tato smrt byla obestřena několika záhadami. Ale pro pochopení jeho díla právě tohle snad není to nejdůležitější...

Každopádně teprve po Hrabětově smrti si všichni uvědomili rozsah jeho básnického talentu.

Jakpak všichni? Kdo ho kromě pár přátel z Violy znal? Dneska se k němu hlásí kdekdo, v tom filmu se chlubí třeba recitátor Alfréd Strejček, jak Hraběte recitoval. Kdy a kde? V 60. letech se Hrabě programově přednášel jenom v mém litvínovském divadle. My jsme z něj udělali generační ikonu a první neoficiální sbírku jsme mu vydali jako program našeho představení. Tři měsíce po Hrabětovi zemřel mladý básník Ladislav Landa, ale ten neměl svého oddaného interpreta, toho psa, co se pustí po stopě. Proto se nikdy nestal příliš známým. Tvrdošíjně jsem Hraběte prosazoval a mám radost, že se mi podařilo strhnout lavinu dalších nadšených šiřitelů.

A Hrabětovu popularitu určitě přiživil i odpor normalizační kritiky...

Ano, Hrabě nebyl zuřivý antikomunista, byl však protirežimní v jejich slova smyslu. Pochopili, že jim škodí. Tehdy uznávaný básník Josef Peterka nás, kteří jsme jeho texty rozšiřovali, napadl, že adorujeme takového asociála. V roce 1977 se objevil druhý oficiální výbor z Hrabětovy poezie. Smělo vyjít jen pár set výtisků. V Čapkově knihkupectví na Vinohradech tu sbírku otevřeli ve výloze, každý den otočili jednu stránku a lidi vždycky stáli na ulici a opisovali si to, básničku po básničce.

Václav Hrabě přežil pád socialismu, na vaše hrabětovské recitály pořád chodí mladí lidé. Čím je jeho poezie nadčasová?

Každá generace zažívá pocit, že svět je zkažený a člověk s tím může něco udělat, když si nejdřív všechno uspořádá sám v sobě. A to Hrabě uměl říct. On je vlastně básníkem generačně nadgeneračním. Dnes už je tu třetí věková vlna, která ho takto přijímá. Pravda, už ne tak intenzivně a početně... Skutečný rozsah jeho talentu vyšel najevo až v 80. letech, kdy Hrabětův syn získal otcovu úplnou literární pozůstalost. Listoval jsem tenkrát původními rukopisy a říkal si třeba: Dvacet let recituju "pivní lásky" a ony jsou to "první lásky"! To jsem vůl, že jsem na to nepřišel. Ale nesmí se zapomenout, že jsme do té doby měli po ruce převážně jenom opisy. Hlavně se vynořila čtyřicítka neznámých básní, například Půlnoční mše v dešti. To byla tak podivuhodná skladba, že jsem byl přesvědčený, že ji mohl napsat Jiří Šotola, byla psána s interpunkcí a strojem na rozdíl od drtivé většiny ostatních... Jan Miškovský (Hrabětův syn - pozn. Š. K.) se za ním s tou básní vypravil a Šotola - tenkrát už nemocen - mu prý řekl: "...kéž bych to napsal já!"

To by byla pro Hraběte obrovská poklona, kdyby se toho dožil...

Jistě, Hrabě k Šotolovi vzhlížel. Je zajímavé, koho si vybral do svého světa: jazz, ale i Bacha a Händla, beatniky, ale také Kainara či Jiřího Suchého. Naopak nic mu neříkal Wernisch, Kabeš, Topinka... Však ho tenkrát příliš neuznávali. Myslím si, že mu trochu záviděli, že se stal generačním básníkem a oni moc ne. U Wernische jsem pak změnil názor, on nakonec dostal svoji generační inspirativní roli, ale každopádně se v 60. letech navzájem ignorovali.

Věřil v komunismus?

Nevím, zda je takové tázání přesné. Nám vadili především partajní debilové, které člověk potkával všude. Jeden cenzor se mě ptal, jestli se Beethoven narodil ve východním nebo v západním Německu... Tihle lidé měli tenkrát moc a ztěžovali člověku existenci. To proti nim se Hrabě bouřil.

Ale jak to bylo s jeho vztahem ke komunismu? V jeho básních občas cítím jakousi pulsující žílu mezi ním a Jiřím Wolkerem.

Kdyby se dožil osmašedesátého, určitě by nadšeně přitakával socialismu s lidskou tváří. Jeho lyrický subjekt měl v sobě zakódovaný základní pocit, a sice hledání alternativy k onomu režimu. Nezapomínejte, že sám vyrůstal v 50. letech v dělnické rodině, které režim -jako tisíci dalších - dal určité jistoty, ale zároveň si je tím i zavázal. I to Hrabě jistě vycítil. A pak přišla 60. léta, Praha, kam odešel studovat, byla městem malých divadel, začali vycházet do té doby neznámí autoři, objevil se Prévert, po něm beatnici. Hrabě píše roku 1964 báseň o duších načichlých Ginsbergem a rok nato Ginsberg přijede do Prahy, Hrabě si na něj může sáhnout! Viola byla programově probeatnická, přednášel se tam i Ferlinghetti, Corso... A cílem téhle generace bylo vyrvat společnost z rukou úředníků a schvalovatelů a jít vlastní cestou, otevřít se světu. Takže komunista určitě ne. Hrabě chce "vyjmenovat svoje lásky, a bude-li to třeba, nechat se zabít pro ně".

Dokážete říct v jedné větě, čím vás Václav Hrabě okouzlil?

Když jsem poprvé četl jeho poezii, řekl jsem si, že takto přesně cítím i já svůj vztah k tolika jevům, hodnotám i lidem - a jeho svět jsem přijal za svůj.

Václav Hrabě 13.6. 1940 - 5.3. 1965

Báseň Naděje a nedatovaný zápis (snad náčrt k básni, zřejmě z Violy) zde publikujeme s největší pravděpodobností poprvé. V neděli 6. března v 19 hodin se před domem č. 10 v Jánské ulici na pražské Malé Straně uskuteční pietní setkání. V A-studiu Rubín je poté připraven hrabětovský večer Blues pro bláznivou holku.

Uhnáni časem a okolnostmi

sedíme na břehu

mříží

téhle první

a poslední hospody

 a čekáme na hodinu

otvírání

Vyzáblé nebe

nad městem má

zelenou barvu

naděje