Článek
Prožíváte skvělé období hereckého života: máte dostatek rolí, přitom každou jinou. Je to náhoda nebo si pečlivě vybíráte?
Princip celého mého dosavadního hereckého života je ve změně. Jenom za poslední období jsem natočil jemnou komedii Vladimíra Morávka Nuda v Brně, kde hraji tragikomickou figurku neúspěšného herce, s Ondřejem Trojanem Želary, kde je moje postava velice vážná, tragická, s Dušanem Kleinem v televizi film I ve smrti sami , kde hraji zbabělce, který ale ve výsledku překoná vlastní strach a skončí zcela překvapivě.
A se Zdeňkem Zelenkou jsem natočil komedii Bankrotáři, kterou televizní diváci uvidí 26. prosince večer, a kde je pan Čechura úspěšný tím, jak dokonale zbankrotoval ke štěstí. Je pěkné, když člověk tu šanci a možnosti má, a já jsem za to vděčný dramaturgii i režisérům. Nerad bych ustrnul v jedné poloze.
Zrovna vám to ale před několika lety hrozilo možná víc než komukoliv jinému. Mám na mysli vaše vojáky, navíc konkrétní typ důstojníků. Bylo těžké se z nich vymanit?
Tehdy mi zaškatulkování opravdu trošku hrozilo, a tak jsem využil příležitosti, že mě Aleš Ulm pozval do pořadu Věšák. Pokud si pamatujete, každý host tam přinesl nějaký předmět a na ten skutečný věšák ho - jako dárek - pověsil. Já jsem na něj zavěsil brigadýrku a zároveň oznámil ukončení dráhy vojenských rolí. Nebyla to špatná dráha, já si nestěžuji, nicméně už toho bylo opravdu moc.
Dostal jste pak přesto ještě podobné nabídky?
Bylo to paradoxní a skoro neuvěřitelné. Sotva jsem totiž vyšel z natáčení Věšáku, potkal jsem významného pana režiséra a on mi podával scénář se slovy: "Budete se mnou pracovat?" " To je výborné, s vámi vždycky," odpověděl jsem. Pak jsem ale začal číst a hned v záhlaví stálo, že jde o titulní postavu důstojníka Československé lidové armády. Nezbylo než říci, že bohužel na tomhle spolupracovat nebudu.
Pan režisér mi samozřejmě připomněl moje slova, já jsem se omluvil, - a od té doby jsme se neviděli. Mrzí mě to, a kdyby náhodou tenhle rozhovor četl - že ho pozdravuji a kdyby měl nějakou jinou látku, tak opravdu vždycky - pane Kachyňo!
Tehdy jste skončil s vojáky, nedávno jste oznámil, že končíte s televizní zábavou. Také už jí bylo příliš mnoho?
Ani tentokrát to není proto, že bych si myslel, že to je špatná dráha. Myslím si dokonce, že forma zábavy, kterou jsem dělal, byla adekvátní protiváhou třeskuté zábavě, střídající se napříč stanicemi v bleskurychlém sledu. První proud mých pořadů tvořily večery, kde jsem byl s diváky sám: Pořád se něco děje a Furt ve střehu.
Od jejich úspěchu se odvíjel zájem o pokračování a z toho pak vznikaly bloky jako Donutil nás k smíchu nebo Šťastný a veselý Donutil. Pak přišly pořady Lucerna, Spirála, Baráčnická rychta a Žofín, kdy jsme s režisérem Františkem Polákem použili jako základ to, co jsem dělal ve svých samostatných představeních, a obohatili to hosty.
Nakonec jsme dospěli s Richardem Medkem z centra televizní zábavy k tomu, že by hosté mohli být dva a začali jsme připravovat Na kus řeči. Natočili jsme padesát dílů, letos se cyklus uzavře dvojicí Eva Pilarová a Waldemar Matuška. Bylo to krásných padesát setkání, ale končím. Na tři, pět nebo deset hostů žádný pořad rozšiřovat nehodlám. Zůstane jen představení Cestou necestou, se kterým ještě budu jezdit po vlastech českých. Za necelý rok bude mít tisíc repríz a uvidíme, jestli budu pokračovat. Ale v televizi už ne. V televizi se chci věnovat jen dramatické tvorbě, půjde-li to.
Díky těmto pořadům jste se kromě své herecké práce stal populárním vypravěčem příběhů. Nevadí vám, že se po nich bude divákům třeba stýskat?
A kde má člověk ty historky pořád hledat? To jsou tisíce příběhů, které jsem odvyprávěl a najít něco nového už je pomalu zázrak. Neustále si musím dávat pozor, abych se neopakoval. Je za tím například i obrovská práce dramaturgyně Skopalové, která seděla při každém natáčení Na kus řeči a sepisovala historky, které už jsem někde řekl, abychom se opakování důsledně vyvarovali.
Nechtěl bych se dožít toho, aby si lidé říkali "už to není ono."
Televizi ale jistě neopustíte a zatím se ani nešušká, že byste přešel k jiné než veřejnoprávní. Co máte v plánu?
Opravdu ani neuvažuji o tom, že bych přešel k prvoplánovějšímu druhu zábavy, jaký se provozuje v komerčních televizích. Samozřejmě, pokud by se tam našel prostor pro film, vůbec bych se tomu nebránil. Jsem moc rád, že moje spolupráce s Českou televizí logicky pokračuje dramatickou tvorbou, která se začíná i v centru zábavy prosazovat, na obrazovku se po letech vrátí drobnější dramatické tvary, jednoaktovky. Zrovna jednu připravujeme s režisérem Františkem Filipem.
Je těžké se rozhodnout s něčím, v čem má člověk úspěch, skončit?
Je to docela síla. Spousta lidí říká, že to je dobré a mělo by se pokračovat. Jistě že by to šlo a jednou by to mohlo skončit do vytracena. Ale lepší je přestat v nejlepším.
Za mého mládí vedle sebe paralelně probíhala estrádní produkce typu Televarieté a například věcí, jaké psal pan Gustav Oplustil a točil Zdeněk Podskalský. Dnes jsou v centru pozornosti megašou, superšou. Myslím, že důvodem je i fakt, že mimo tento typ estrád skoro nelze dojít k nějakému jednoduchému tvaru, který by zaujal větší skupinu diváků. Publikum je mnohem víc rozmělněné. Sice se vytvořila zdánlivá mnohovrstevnatost zábavy, ale ve výsledku dohromady neznamená nic, protože nakonec převáží ta těžkotonážní.
Znáte vy sám svoje divácké zázemí?
Tvoří ho lidé od 5 do 90 let napříč všemi možnými strukturami, což považuji za velké štěstí. Přitom nikde není řečeno, že můj způsob zábavy je dogma. Je to nabídka, která vyplývá z mého přesvědčení, že je správně zvát do televize i na pódium lidi, kteří mají co vyprávět. Chytré lidi, kteří přinesou chytrou zábavu - což probůh neznamená určení pro hrstku intelektuálů.
Jenže chytrá zábava chce čas a chce moudrost. Dřív byl humor společný, protože vycházel z modelových situací a určoval ho duch doby. Jestli se dnes bavíme o krizi zábavy, je to možná i tím, že nejsou modelové situace, život je daleko víc rozvrstvený. Kde chcete hledat a o čem dělat humor, který by byl společný? Zázemí se rozmělnilo, těžko se hledá cílová skupina lidí. A jestli to někdo supluje řachandou a nezřídka vulgárnostmi - prosím. Ale já u toho nikdy nebudu.
A co Silvestr, ani tam se neobjevíte?
Silvestra jsem nikdy neměl nějak zvlášť v oblibě jakožto svátek povinného veselí, ale jsem si vědom toho, že velká většina ostatních to tak nepociťuje. Proto své účinkování v televizní zábavě symbolicky zakončím právě na Silvestra v Bolkově Manéži a sestřihem z mých večerů Na kus řeči. Samozřejmě si přeji, aby se obojí líbilo.
Jak prožijete letošní Vánoce?
Vánoce budu, jako každý rok, trávit doma s rodinou. Je to chvíle, na kterou se vždycky těším jako dítě. Těšíme se všichni. Přeju všem vašim čtenářům krásné svátky vánoční, šťastný a pohodový nový rok a pevně věřím, že budu mít možnost se s nimi ještě dlouho na jevištích, obrazovkách i plátnech potkávat.