Článek
Lyžovat prý ale máte zakázáno. Mrzí vás to?
Že se ptáte! Naposledy jsem lyžoval v šedesátém sedmém roce na školním zájezdu a byl jsem ve 3. družstvu s podobně nemožnými spolužáky. Učili jsme se obracet na místě. Moje láska Michaela byla v prvním. Samozřejmě jsem si říkal, že před ní to musím sjet. Vyškrábal jsem se nahoru, odrazil, a učitel, když viděl, kdo jede, jen zařval: Plužit! Jenže já neznal terminologii a rozuměl jsem Zú-žit! Dal jsem tedy nohy k sobě a frčel dolů až přes potok, který jsem přeletěl a zapíchl se lyžemi do protisvahu. Tím skončila láska i moje lyžování. Ale ve filmu lyžuji krásně, dělám dokonce super kousky – v zastoupení a moc se mi tady tudíž líbí.
Jak se vám líbí, vaše postava?
To už je horší, ale to se týká jenom jejího charakteru, pokud jde o hraní, je krásná. Je to zkorumpovaný státní zástupce, mazaný, chytrý člověk, který ví, co dělá, a dělá to velmi promyšleně, systematicky a kariéristicky. Vyzná se v profesi, je to skutečný produkt dnešní doby, který s tím, co umí, dovede naložit především ve svůj prospěch.
Dříve jste hrál spíše postavy, které škodily druhým blbostí. Je vám ta změna z hereckého hlediska příjemná?
Je pravda, že ve filmech převládaly brutálně komické figury nebo lidé jednoduššího charakteru a naturelu, ale film je jen jedna část mé práce, a já si rozhodně na škatulkování nemůžu stěžovat. V televizi jsem se šest let věnoval svým mini příběhům 3+1, kde jsem si vyzkoušel leccos a hlavně spolupráci s mnoha režiséry. A v divadle co postava, to jiné téma: Bušek z Našich furiantů, Sluha dvou pánů, Revizor…
Nedávno vás tisk ukázal v podobné společnosti, v jaké se pohybuje vaše postava v tomto filmu – na milionářském plese v Košicích, který jste moderoval a byl jste i hvězdou parketu a na diskotéce ve Špindlu, kde vás vyfotili ve společnosti Mirka Topolánka. Bylo vám to nepříjemné?
Vůbec ne! Do Košic jsem jel cíleně, protože jsem se chtěl dozvědět hodně k tomuto filmu. Jinak se takových akcí vůbec nezúčastňuji, ale když přišla nabídka moderovat ples pro smetánku v Košicích, s radostí jsem přijal, protože tam všichni byli, všichni se nějak chovali, a to byl dokonalý studijní materiál. Jako když američtí herci jezdí do ústavů učit se hrát blázny, tak já zajel do Košic a měl jsem jasno. Ta druhá fotografie je dva roky stará: jeli jsme se s manželkou před Silvestrem podívat za kamarádem do Špindlu a moje žena tančit, tak jsme šli do nějakého podniku. A tam najednou zleva Topolánek, zprava další a samozřejmě fotografové z bulváru měli největší starost, jak nás vyfotit.
Jak se vyrovnáváte s bulvárním tiskem? Někteří se pouštějí do žalob…
Myslím, že je skoro nikdy nemůžete žalovat, protože vždycky napíší „slyšeli jsme“, „údajně“ a tak dále a mně je jasné, že u soudu pak řeknou „ale my jsme to netvrdili, nám to někdo řekl a my nevíme, kdo to je.“ A když z fotografie, kde jdu s vlastní ženou, manželku vymažou a dají tam jinou ženskou, tak co můžu dělat? Moje žena o tom ví, a ostatní je mi jedno.
Myslíte, že zrovna tato bezostyšná bulvárnost je produktem dnešní společnosti?
Samozřejmě, vždyť se tady čtyřicet let nemohlo nic, všechno bylo utažené, a teď najednou se může všechno. Ti, kteří toho chtějí zneužít, to dělají. To je všechno.
Román pro muže je i příběh o luxusu. Jak jste se v jednom z nejdražších hotelů cítil?
Točíme opravdu v jednom z nejluxusnějších hotelů vůbec a protože tam i bydlíme, je to moc příjemný pocit a nádherné zázemí, jaké na natáčení hned tak nezažijete. Většinou trávíme čas v dost polních podmínkách. Tady se ráno probudím a vidím panoráma – Kriváň, Solisko, Patria, Vysoká – první čtyři dny je to nádhera na omdlení a pátý den se probudíte a omdlíte doopravdy, protože už se na to nemůžete koukat. Zavolám domů, jak je, a žena říká „nádherně, chodím v minisukni“ – a tady sníh a mráz. Ale vážně – je tu nádherně, opravdu je to zážitek.
O čem Román pro muže podle vás především je?
Je to příběh o charakteru, o bohatství, o moci, o lásce i o nemoci, dá se toho dosadit hodně. Ale podstatné je, že na pozadí těch čtyř hlavních figur je vidět dnešní společnost, a to je podle mého názoru docela důležitý poznatek. A je to i o smrti, ale moje postava, Cyril, je tak cynická, že ji ani smrt nevyhodí z jejích zaběhnutých rituálů.
Jak zvládáte natáčení v Tatrách s divadlem v Praze?
Letadlem. Včera jsem hrál Sluhu dvou pánů a pak mě sem vezli tryskáčem – za osmatřicet minut jsme byli z Prahy v Bratislavě a odtud jsme letěli helikoptérou. To jsou zážitky!
Co bylo zatím na natáčení nejtěžší?
Když jsme točili druhý den, jeli jsme s Mirkem Vladykou sedačkou a řekli nám, že nahoře bude možná trochu foukat. Vladyka se zabalil, že z něj nebylo nic vidět, já ne, a pak byl vichr takový, že mi ztuhla celá pusa! V tom pak máte říkat do kamery „Tady je ale nádherně!“ A ještě k tomu, když fouká vítr, lanovka zastaví. Zastavila na patnáct minut…
Všimla jsem si, že mluvíte velmi dobře slovensky – učil jste se to?
Slovensky mluvím bez problémů. Často jsem sem jezdil, měl tu spoustu kamarádů a vždycky, hned jak jsem přijel, přehodil jsem na slověnštinu a oni mě opravovali. Taky jsem tu točil filmy – třeba s Jurajem Hercem Galoše šťastia. V Čechách se to jmenovalo Přezůvky štěstí a mě jako neznámého slovenského herce nadaboval Boris Rösner.
