Hlavní obsah

Miroslav Donutil: Člověk by měl odejít, když je na vrcholu

Právo, Lucie Jandová

Mnoho lidí nejde do divadla, ale na Donutila. Osmapadesátiletý herec svůj nesporný talent využívá nejen v divadle a filmu, ale i při vyprávění svých jedinečných historek. Nedávno je vydal také knižně.

Foto: Petr Horník, Právo

Když jsme točili cyklus Na kus řeči, tak jsem se rozhodl taky přesně po pětadvaceti dílech, kdy byl na vrcholu sledovanosti, že s ním skončím.

Článek

Své pověstné historky jste sepsal už do druhé knihy. Že je umíte vyprávět, je známá věc, je ale těžké převést je do písemné podoby?

To víte, že to je těžké. S psaním jsem se v této podobě setkal vlastně poprvé v životě. Zjistil jsem to, co jsem už dopředu tušil. Totiž že něco jiného je příběh vyprávět a něco jiného ho psát. Nebyla to jednoduchá práce a naučil jsem se u ní spoustu věcí. Snažil jsem se příběhy co nejvíc přiblížit čtenáři a podle ohlasů to vypadá, že se to podařilo.

Psaní vám ale musí být blízké, když jste kdysi uvažoval o kariéře novináře.

Psaní mě zajímalo vždycky, to je pravda. Často jsem si psal zápisky, drobné povídky. Došlo i k nějakému vítězství v mládežnických soutěžích. Systematickému psaní jsem se ale začal věnovat až v mnohem pozdějším věku, kdy jsem si sám napsal pár scénářů k televizím, které jsem točil. A pochopitelně si taky píšu scénáře ke svým pořadům.

V představení Sluha dvou pánů, které uvádí pražské Národní divadlo už patnáct let, hraje vykutáleného sluhu Truffaldina.

FOTO: Archiv Národní divadlo

S psaním knížky jsem se setkal poprvé, když jsem psal svou autobiografii. Padesát uzlíků na provázku života se jmenovala. A pak jsem se k němu vrátil knížkami historek Pořád se něco děje a Ptejte se mě, na co chcete, já na co chci, odpovím.

Podle těch historek soudě máte nabitý život. Je to tak, nebo se vám daří zdánlivě banální situace dobře vypointovat?

To je ono. Mnozí lidé mají mnohem zajímavější život než já. Jde jen o to zaregistrovat ty zážitky. A z všední situace, která zpočátku vypadá jako banalita, vytvořit příběh, který banální není. Mnohdy jsou moje příběhy opravdu velmi jednoduché.

Nejste jen vypravěč, jste především herec. V Národním divadle nyní hrajete čtyři velké role. Dona Juana, hejtmana v Revizorovi, Truffaldina ve Sluhovi dvou pánů a Buška v Našich furiantech.

Což je dost rozdílná charakterová směsice. Každá ta role je nádherná a jsem rád, že se dramaturgie Národního divadlo o mě tak pěkně stará. Nikdy jsem neměl vysněné role, sny mi vždycky plnila dramaturgie. Často přišla s dobrým nápadem a tyhle čtyři jsou opravdu pěkné.

Sluha dvou pánů je představení, které trhá rekordy s největším počtem repríz v dějinách ND. Hrál jste ho už víc než čtyřistakrát. Řekněte, je to představení stále živé?

Vždycky. Je živé díky publiku, které na představení stále chodí a které jsem si zvolil za svého dalšího partnera. Od počátku s publikem spolupracuji, jako kdyby to byl partner, který je se mnou na jevišti. To je velká výhoda.

Váš Don Juan je svůdník, nebo intrikán?

Don Juan je díky režiséru Nebeskému velmi provokativní hra. Je o celebritě, která pohrdá absolutně vším. Z ničeho si nic nedělá a má totální absenci charakteru. Je to hra o marnosti boje poctivosti proti nepoctivosti. Je to bohužel hra, která je vysoce aktuální.

Legendární scéna z filmu Pelíšky (1999) režiséra Hřebejka: přípitek vodkou a „maršál Malinovskij“.

FOTO: Archiv Česká televize

Hrál jste ve spoustě filmů, které se nakonec staly kultovními. Jen namátkou jmenujme Pelíšky, Černí baroni, Želary. Máte štěstí na režiséry, nebo si pečlivě vybíráte scénáře?

Než přijmu roli, tak se především zabývám scénářem. Vybírám si jen ten, který mě zajímá. Z toho důvodu příliš netočím. Mnoho scénářů mě totiž nezajímá. Možná si sám sobě stavím špatný pomníček, protože režiséři pak mají strach mi něco nabídnout. Ale já jsem z těch herců, kteří si role vybírají podle toho, jak se domnívají, že by mohly zaujmout diváka.

A když už si pak takovou roli vyberu, věnuji se jí na sto procent. V poslední době jsem neměl štěstí na to, že by mi přišel scénář, který by mě zaujal. Až teď se jeden takový objevil, ale o tom ještě nebudu mluvit. Doufám, že se zrealizuje příští rok.

Nechybí vám kamera?

Ale já točím, pro televizi. Naposledy další díl cyklu 3+1 na téma návraty. Je to krásně obsazeno. Tomu cyklu jsem se v poslední době věnoval hodně. V březnu se vysílal jeden na téma houbaři, v létě na téma otcové a dcery.

Máme před sebou ještě tři natáčení, na téma smolaři, rybáři a Silvestr. Tím končím. Dál to dělat nebudu. Byl to krásný cyklus, který mi přinesl mnohá setkání s mnoha zajímavými lidmi, jak režiséry, tak kolegy, se kterými bych se normálně nesetkal. Určitě na tenhle úsek života budu rád vzpomínat.

Když jste hrál role vojáků v Tankovém praporu a v Černých baronech, taky jste pak s nimi sekl. Dokonce jste symbolicky pověsil brigadýrku na hřebík. Kdy je ten nejlepší okamžik odejít?

Když jste na vrcholu. Když mi oznámili, že poslední díl 3+1 sledovaly dva milióny diváků, řekl jsem si, že je nejvyšší čas skončit. Mnozí lidé se domnívají, že je to naopak nejlepší čas k tomu, aby se pokračovalo. Aby se to zintenzivnilo a točilo každý měsíc či dokonce každý týden. Jsem opačného názoru.

Když jsme točili cyklus Na kus řeči, tak jsem se rozhodl taky přesně po pětadvaceti dílech, kdy byl na vrcholu sledovanosti, že s ním skončím. Možná bych se ale teď k němu za nějaký čas i vrátil. Protože na druhou stranu člověk nikdy nemá říkat nikdy. Myslím, že je dobré se po čase vrátit k něčemu, co bylo přínosné a úspěšné. A má šanci to znovu takové být, protože zajímavých dvojic je nepočítaně.

Na prknech ND s Janou Bouškovou v Gogolově Revizorovi.

FOTO: Archiv Národního divadla

Cestopisy Na cestě po, které komentujete s Jiřím Bartoškou, jsou také úspěšné. I s nimi se tedy chystáte skončit?

To je něco úplně jiného. Tam nevystupujeme s Jirkou jako fyzické osoby. Se štábem se někam vypravíme pouze jednou za rok. Vystupujeme jako komentátoři a v hlavní roli je vždycky konkrétní země.

A protože je třeba se o té zemi dozvědět co nejvíc, a my k tomu přispíváme jen komentářem, nevidím důvod, proč s tím končit. Naopak, pokud se program bude i dál líbit tak, jak se líbí, hodlám u něj vydržet co nejdéle. Jestli ho ovšem z úsporných důvodů nezruší neustále šetřící Česká televize.

Nedávno jste navštívil také olympiádu v Číně. Kvůli sportu?

Pozvala mě jedna banka, zavolali mi a řekli: zveme vás na olympiádu. Zeptal jsem se, v jaké disciplíně. Z toho byli trošku zaskočeni. Zvali mě pochopitelně jako hosta, abych se zúčastnil společenského večera a abych ho trochu rozproudil svou zábavou, což se nakonec stalo. Díky tomu jsem měl možnost se chvilku nadechnout Číny. Musím říct, že to nadechnutí bylo velmi zajímavé. A stálo to za to.

Jak se vám tam líbilo?

To se nedá po dvanácti dnech pobytu říct. Dvanáct dní v Pekingu je na poznání čínské existence opravdu málo a já jsem nikde jinde nebyl. Snad ani nemůžu říkat, že jsem byl v Číně. Kdybych byl deset let zaměstnán putováním po Číně, tak bych možná mohl říct, že ji trochu znám. Po dvanácti dnech v Pekingu nevím vůbec nic. Mám spoustu krásných dojmů z pobytu i olympiády.

Vaše hobby je i muzika. Nedávno jste natočil CD irských balad.

Natočil jsem celkem čtyři CD. Začalo to tak, že mě oslovil Karel Vágner a vznikly Písničky, které mám rád. Vzápětí jsme natočili desku Písničky z Balady pro banditu, které připomněly dnes už legendární představení Divadla na provázku. Pak přišly Písničky z provázku, což byly hity tamních inscenací. Byl to můj bonus, moje touha ty písničky zvěčnit.

Věděl jsem, že se jich moc neprodá, což se i stalo. Ale ta poslední, irské balady s názvem Ten báječný mužský svět, naopak zaznamenala podobně velký úspěch jako má první alba. Písničky se hrají v rádiích, zpívají se i mezi lidmi. To mě těší.

Foto: ČTK

S manželkou Zuzanou jsou svoji už více než třicet let.

S manželkou Zuzanou jsou svoji už více než třicet let.

FOTO: ČTK

Jste ženatý víc než třicet let, přesto neplníte noviny žádnými skandály. Co vás spojuje s vaší ženou kromě rodiny?

Touha po naplnění života. Myslím, že muž, který si neuvědomí, že žena má stejnou touhu po seberealizaci jako on, prohrává vše. A moje žena tu seberealizaci má, protože provozuje kavárnu Platýz. Ta kavárna žije svým vlastním, velmi kulturním životem.

Nyní tam třeba vystavují fotky a obrazy pan Saudek a jeho dcera. Výstavy jsou tam pravidelné. A každý měsíc tam točím pořad pro Český rozhlas, kam si zvu muzikanty napříč žánry. Do kavárny dnes chodí spousta lidí z kultury i byznysu anebo jen tak posedět. Stala se příjemným strategickým bodem v centru Prahy.

Takže když se vás zeptám na oblíbenou kavárnu, je jasné, co odpovíte.

To ano. (směje se) Navíc ji mám přesně napůl cesty mezi Národním a Stavovským divadlem, takže stavit se tam je pro mě nejlepší, co může být, protože mi tam nalijí zadarmo.

Do Národního divadla jste nastoupil v roce 1990. Dnes jste to vy, kdo zaučuje mladé herce. Co se tam změnilo?

Atmosféru staré herecké generace, která si prováděla různé vtípky a držela při sobě, jsem nezažil. Znám ji pouze z vyprávění pár pamětníků. Třeba Miloš Nesvadba dovede poutavě vzpomínat na hereckou minulost. Atmosféra, kterou hodnotit mohu, je ta, do které jsem nastoupil, a pak ta dnešní.

Když jsem já a další kolegové v roce 1990 do Národního divadla nastoupili, znamenalo to pro některé herce vpád podivných lidí bůhvíodkud, kteří jim přišli ukrást pozice. Mnozí se s tím nevyrovnali a odešli, jiní byli odejiti, mnozí zůstali a vyrovnali se s tím, někteří zůstali, aniž by se vyrovnali. Těch je ale nejméně. Když řeknu, že dnešní celková atmosféra v Národním divadle je kamarádská, nebudu daleko od pravdy.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám