Mirai: Při skládání je důležité mít nějakou emoci

Podle mě je to jednoduché. Ve chvíli, kdy kapela jede na vlně úspěchů a euforie, je to pro ni motivující. Když přijde neúspěch nebo vlna neúspěchů, začne být situace skličující a kupí se skepse. My ji ale zatím nepociťujeme, protože se nás spíš týká ta první varianta. Každá písnička, kterou jsme v poslední době vydali, se potkala s dobrým ohlasem od fanoušků. Byli jsme tedy pozitivně motivováni.

Je hloupé, abych hodnotil, jestli to úspěch skutečně je, anebo ne. Nechám to na jiných. Aktuálně ale především pociťuji, že je to dobře nastavené.

Jsme parta obyčejných kluků od Ostravy, kteří jsou v pohodě a tu situaci tolik neřeší. Jasně, říká se, že změny, které muzikantům přináší dobrý ohlas, jsou pomalé a latentní, a oni o tom ani nevědí. Já ale nepociťuju, že bychom se nějak měnili.

Nicméně jsme se naučili dávat si pozor na to, s kým se setkáváme, s kým a o čem jednáme, co kde a komu slibujeme. Také jsme se naučili odmítat, což bylo velmi důležité.

Řeknu to na rovinu: je mladý, dobře vypadá, dokonce nejlépe z nás, a velice dobře hraje na kytaru. Mám radost z toho, že kapelou žije. Pořád si kupuje nové kytary, nedávno si pořídil jednu za asi sto tisíc, pořád hledá nové a neotřelé zvuky, zajímají ho kytarové technologie. Věřím, že se do budoucna více zapojí i do skládání. Pro mě je jedním ze čtyř základních stavebních kamenů naší existence.

Ne, jeli jsme takříkajíc od nuly. Když jsme vymysleli nějakou novou písničku, s producentem Ondřejem Fiedlerem jsme ji začali produkovat a hledali jsme pro ni konečnou podobu. Určitě se nevyhneme tomu, že někdo bude říkat, že jedna naše deska je lepší a jiná horší. S tím ale počítáme, je to součást naší práce.

Méně rozjuchaná, dospělejší, žánrově dost barevná, nicméně koncepční a ucelená, protože na ní pracoval jen jeden producent, Ondřej Fiedler. Na předchozím albu Konnichiwa se podíleli producenti čtyři.

Nedávno jsem si četl rozhovor se zpěvačkou Duou Lipou. Říkala v něm: „Myslím si, že má nová deska je koncepčnější a dospělejší.“ Není to náhodou to, co říkají o svých nových albech všichni muzikanti? Nechám to na vás, vyhodnoťte si to sami. Já ale skutečně ten pocit mám.

Jsme zkrátka o něco starší, dospíváme a je přirozené, že naše tvorba je také dospělejší. Některé písničky na našem prvním albu jsou až pět šest let staré, psali jsme je vlastně ještě jako puberťáci. I proto si myslím, že by si k těm novým mohlo najít cestu více starších lidí.

Podle mě je důležité mít nějakou emoci, zážitek, ať už pozitivní, nebo negativní. Dobře funguje smutek z rozchodů s partnerkami, na nové desce je několik písniček, které pod tím vlivem vznikly. Jsou ale i jiné podněty.

V únoru jsem byl na cestě kolem světa. Cestování je pro inspiraci skvělé. Na Havaji na ostrově Maui je místo, které se jmenuje Little Beach. Turisté se tam běžně nedostanou, protože je dost zapadlé. My tam však došli. Lidé tam byli nahatí, pomalovaní tělovými barvami, hráli na kytary a další nástroje, zpívali, a přitom čekali na západ slunce. A já najednou přestal chápat, co se děje. Jako by se zastavil čas.

Dodnes je pro mě tehdejší pocit nepopsatelný. Díky němu se podařilo dopsat písničku Yahoda. Skoro by se mi chtělo říct, že se napsala sama.

Nevím, přijde mi to až moc poetické. Spíš si myslím, že za vznikem písniček je tvůrcovo umění, dar a zkušenost. A jestli to je opravdu tak, jak to někteří říkají, pak dovedou lépe nasávat věci kolem, než to třeba umím já.

Hometown, náš poslední singl. Je to oslava mého domova, místa, ke kterému mám vztah. Frýdek-Místek, odkud pocházím, není žádný architektonický mega skvost, ale můj vztah k němu předčí racionální a objektivní pohled na něj. Uvědomil jsem si to právě na té cestě.

Tak napůl, protože všechno se děje v Praze, veškeré schůzky týkající se kapely, rozhovory a podobně. I naše vydavatelská firma tam sídlí. Donedávna to bylo tak, že když jsem byl v Praze, bydlel jsem v jednom skladu v Uhříněvsi. Není to zrovna centrum města, takže jsem dopoledne vyrazil na schůzky, a když jsem mezi nimi měl třeba dvě hodiny volno, seděl jsem v nějaké kavárně, dělal si něco na počítači a čekal.

Teď jsem si zařídil byt v centru města, což má mnohé výhody. Stejně ale často jezdím do Frýdku-Místku. Mám tam spoustu aktivit, s kamarády vlastníme firmu na organizaci různých akcí, pořádám tam letní hudební festival a je tam koneckonců celá má kapela. Máme tam i zkušebnu, kterou jsme si nedávno zrekonstruovali. Nevím, jak se to vyvine dál, ale v tuto chvíli mám pocit, že se do Prahy natrvalo nepřestěhuju.

Ve chvíli, kdy nám volali do našeho auta, že koncert v Ústí nad Labem, na který jsme jeli, budeme muset zrušit, protože náš tým boural, evokovalo mi to situaci, kterou jsme prožili před dvěma lety. Jeli jsme tenkrát na znojemské vinobraní a volali nám, že zemřela žena našeho bubeníka. Byl to strašný pocit, nepopsatelný.

Na konci srpna mi zase v tom telefonátu říkali, že vyprošťují naši manažerku Moniku, která je ve voze zaklíněná a má vážné zranění. Obě ty situace mě psychicky naprosto vyčerpaly. Divím se, že z nich nemám šedivé vlasy.

Děsí mě, že se nám dějí takové věci. Myslím si, že je to daň našemu povolání. Když je člověk pořád na cestách, existuje jistá pravděpodobnost, že ho nějaká nehoda potká. Jezdíme opatrně, ale jsou okamžiky, kterým nelze předejít.

Mně osobně pomáhá běhání, sport, fyzická aktivita, zkrátka čas trávený úplně jinak než s hudbou. Písničky mi samozřejmě dělají také dobře, muzika má obrovskou moc. Jak ale říkám, není to jediný lék.

Může se vám hodit na Zboží.cz: