Článek
Co znamená Maneki neko?
Maneki je v japonštině vábit a neko znamená kočka. Maneki neko je tedy vábící kočka, o které si spousta lidí mylně myslí, že je to kočka mávající. I u nás ji musel každý vidět, protože bývá v asijských bistrech či večerkách. Navíc ji má dost lidí doma, já také.
Je to asijský fenomén, který má původ v Japonsku. Váže se na jednu legendu. Zámožný poutník putoval Japonskem, ale zabloudil v bouřce. Schovával se pod stromem, když se před ním objevila kočka, která ho zvala dál. Zachránila mu tím život, protože se za ní vydal a došel do vesnice, kde mu lidé pomohli. Na znamení díků pak tu vesničku zahrnul bohatstvím.
Vábící kočka je tedy v asijských zemích symbolem štěstí, záchrany a bohatství.
Jak jste k takovému názvu dospěli?
Zásadní roli v tom sehrála moje máma. Deska se totiž měla původně jmenovat Sayonara, japonsky Sbohem. Když jsem to oznámil doma, rodiče mi řekli, že jsme se zbláznili, vždyť přece nemáme důvod se loučit. Vysvětloval jsem, že to vnímám jako rozloučení s covidem, s těžkým a smutným obdobím. Můj táta je ale trochu pověrčivý a prostě mi řekl, že ten název musíme změnit a že máme najít nějaký pozitivní.
Táta mi vždycky radil dobře, a tak jsem se rozhodl na něj dát. No a máma navrhla Maneki neko. Měl by to být symbol jakéhosi východiska z těžké doby. Názvy našich desek totiž nezachycují jejich hlavní téma. Jsou spíše odrazem toho, v jaké fázi se naše kapela nachází.
Maneki neko je tedy album, jehož název říká, že nás covidová doba nebaví, ale navrhujeme zkusit na ni nahlížet pozitivně. Kdybychom koncertovali tak moc, jako před příchodem covidu, vyšlo by nejspíš až za rok. Takže to pozitivní je, že nám pandemie dala možnost se více realizovat autorsky a vydat desku.
V čem je vaše nové album jiné než dvě předešlá?
Podle mě je odvážnější. Chtěli jsme ho zvukově posunout a nebojíme se v některých skladbách stavět třeba i na synťácích a beatech. Jsme s ním spokojeni, protože nás teď baví dělat hudbu takhle. Neohýbáme se do nějakého hudebního patvaru, hrajeme si s muzikou i melodiemi.
V jednom z našich předešlých rozhovorů jste říkal, že jste začal skládat i s jinými autory. Promítlo se to na novém albu?
Nikdy v minulosti jsem se žádnou svou kapelou tolik desek nevydal. Tři alba s Mirai je pro mě v tomto ohledu rekord. Zpočátku jsem skládal sám, s ostatními členy kapely jsme pak dávali písničkám finální podobu. Potom se nám začalo dařit a začala od nás být jistá očekávání. Tím se na mě jako na autora vytvořil určitý tlak a já si řekl, že bych mohl zkusit psát písničky ve spolupráci s někým dalším.
Bral jsem si tedy k sobě jiné lidi a díky tomu se vyvíjel i můj přístup k psaní. Písničky Narozeniny a Akorát vznikly na kolektivním songwritingu, tedy společném skládání, které organizuje Jenda Vávra pod záštitou OSA. Byly v základu hotové za pár hodin.
Na tom kolektivním songwritingu vznikaly různé autorské skupinky, v nichž jsme psali písně. Pracoval jsem nejvíce s Davidem Stypkou a jedním polským a jedním chorvatským producentem. Během pár hodin vzniklo něco, co by, kdybych byl sám, vznikalo týdny nebo měsíce.
Další písničky jsme složili ve spolupráci s naším producentem Ondřejem Fiedlerem, na textech se podíleli i Pokáč nebo Jenda Vávra. Chtěl bych ve společném skládání v budoucnu pokračovat, i když samozřejmě nechci spoléhat jenom na to.
Skupina Mirai uspěla v anketě Český slavík.
Není kolektivní songwriting už spíše továrna na písně?
Možná je továrna v tom, jak je efektivní a jak dobře funguje. Ten proces je ale extrémně zábavný a dostane člověka z jeho stereotypu. Když doma sáhnu po kytaře a chci zkusit něco složit, sedám si stále na stejný gauč a mačkám v podstatě stále stejné akordy. Při songwritingu jsem byl na horách ve skvělém kolektivu lidí, kteří mají stejnou ambici a podporují se.
Je pravda, že jsem si v minulosti nedovedl představit, že do relativně intimního procesu skládání písniček pustím další lidi, kteří se aktivně projevují. Teď jsem do něho pustil i tři najednou, a vůbec mi to nevadí. V takové továrně budu rád pracovat i dál.
S jakým předsevzetím jste k nové desce přistupovali?
Před nahráváním jsme si řekli, že by měla být takříkajíc fresh a snažit se českému popu vyšlapávat cestičku. Mirai je mladá kapela, která by to měla dělat.
Inspiruje mě český rapový svět, který je progresivní a nebojí se dělat věci tak, jak to u nás není obvyklé. V popu to u nás tak progresivní není. Nebáli jsme se tedy do písniček zasazovat beaty, které ten rapový svět evokují. Byly už v prvním singlu k albu, Volám.
Právě Volám jste později nahráli i v akustické verzi. S ohledem na to, že jste na desce hojně využívali prvky elektroniky, lze i další skladby nahrát akusticky?
Jsem přesvědčen, že bychom mohli hrát akusticky každou z písní na Maneki neko. Když je písnička dobrá, lze ji hrát i akusticky, protože jejím pilířem je právě ta písničkovost.
Mění se postupem času váš vztah k obsahu textů?
I v tom jsem stále na cestě. Když jsem textoval první album Konichiwa, měl jsem tendenci být jakoby kultivovanější, hledal jsem někdy možná i zbytečné metafory. Kolikrát přitom nebyl důvod je v textu mít. Myslím si, že na novém albu se více projevuje to, jaký opravdu jsem. V textech je obyčejnost, civilnost.
S naším producentem Ondrou Fiedlerem jsme měli před časem na texty rozdílné pohledy. On má blízko k liberecké rapové scéně a texty, které vycházely z ní, byly hovorové a přidrzlejší. Já měl zato, že by v popu měly mít více poezie. Hodně jsme o tom diskutovali. Teď už ale trochu bořím pravidla, na nichž jsem lpěl.
U které skladby se to projevilo nejvíce?
Asi u písně Narozeniny. Je to osobní zpověď o tom, jak se všem mým kámošům rodí děti, oni tlačí kočárky, zatímco my, pěšáci rokenrolu, pořád nic. I když je pravda, že náš bubeník a baskytarista už děti mají. Teď jsem, co se věkové posloupnosti týče, v kapele na řadě já. Tak uvidíme.
Civilní a obyčejné mi přijdou i texty písní Yesterday, Openspace nebo Volám. Jsou napsané řečí, kterou běžně mluvím.
Na konci desky je skladba Lítej (Davidovi), vzpomínka na zesnulého Davida Stypku. Pocházel ze stejného města jako vy. Je těžké psát text o zesnulém kamarádovi?
S Honzou Vávrou jsme měli rozepsanou spoustu textů, možná až padesát, a tenhle byl mezi nimi. Byl ale jen lehounce načrtnutý, patřil k těm, k nimž bylo potřeba najít nějakou konkrétnost, aby mohl být dokončen.
Možná by nikdy dopsán nebyl, ale stalo se, že letos v lednu náš kamarád David Stypka zemřel. A to byla ta konkrétnost, to téma. Plni emocí jsme text velmi rychle dopsali. David byl totiž i Honzův kamarád. Všichni tři jsme se například velmi intenzivně podporovali, povzbuzovali a bavili na zmíněném kolektivním songwritingu.
Při psaní textů je lepší, když autor ví, o čem chce napsat, než když jen vaří z vody. V tomhle případě bylo téma po odchodu Davida jasné. Přišli jsme o někoho, kdy byl náš výborný kamarád a chybí nám.
Kdy nové písničky představíte na koncertech?
Některé už jsme hráli. Všechny zahrajeme na třech speciálních vystoupeních, která by se měla odehrát 21. listopadu v Praze v klubu Rock Café, 24. listopadu v brněnském Metro Music Clubu a 29. listopadu ve Stounu ve Frýdku-Místku. Budou to koncerty pro nejvěrnější fanoušky, proto se uskuteční v menších prostředích, než na jaká jsou z našich vystoupení v poslední době zvyklí.
Příští rok budeme samozřejmě dál koncertovat a 10. prosince bychom chtěli udělat koncert v pražské O2 areně.
Může se vám hodit na Zboží.cz: