Mirai Navrátil z kapely Mirai: Moje generace má najednou téma

Doma ve Frýdku-Místku mám partu, se kterou organizujeme FM City Fest. Kvůli nouzovému stavu v zemi jsme ale ze dne na den museli naše aktivity přerušit, a tak jsme si řekli, že bychom mohli přiložit ruku k dílu jinde.

Na poradě u mě doma jsme se dohodli, že uděláme osvětovou kampaň. Připravili jsme plakáty s textem o tom, že moje rouška chrání tebe a tvoje rouška chrání mě, a vylepili je.

Ještě předtím, ve dnech, kdy jsem byl jeden z mála, kteří nosili roušku, jsem byl na nákupu v potravinách. Lehce jsem se tam chytil s pokladní, která mi vysvětlovala, že moc koukám na televizi a ostatní tou rouškou akorát straším. Ten rozhovor byl důležitý pro text písně Dej si roušku.

Ve Frýdku-Místku je bývalá textilka Slezan, která má ve skladech spoustu bavlněných látek. Sehnali jsme tedy švadleny a začali šít roušky. Blížíme se k deseti tisícům ušitých a rozdaných roušek. Rozdávali jsme je ve městě lidem, ale protože se u řady z nich projevovaly panika a strach, dostali jsme občas vynadáno. Někteří po nás chtěli více roušek, i pro své příbuzné. Odkázali jsme je na frontu lidí za nimi a na to konto jsme si vyslechli třeba i slova o tom, že se o ně nepostará stát ani my.

A potom mi pár lidí kolem mě včetně někoho z kluků z naší party řeklo, že jako švadlena bych se neuživil, ať raději napíšu nějakou písničku. Oponoval jsem, že na to moc nejsem, že tyhle rychlé písně dělá skvěle Pokáč. No, ale náhle mě v koupelně osvítil nápad. Za pár okamžiků jsem měl hotový refrén a klukům jsem řekl, že mi nepřijde úplně špatný a dokončím to.

Ještě ten den jsem zavolal Honzovi Balcárkovi, který má v Novém Jičíně nahrávací studio, a řekl mu, že za ním přijedu a zkusíme písničku dokončit. Šlo nám to skvěle, takže jsme do ní natočili i party, s nimiž jsem původně vůbec nepočítal. Získala tím pádem docela dobrý zvuk.

Cestou do Nového Jičína jsem přemýšlel, jak ji pojmout. Neměl jsem ještě napsanou druhou sloku, ale dospěl jsem k závěru, že to bude taková krátká legrácka na zlepšení nálady. Řekl jsem si také, že by to mohl být duet, ale než aby ho se mnou někdo brilantně nazpíval, to raději oslovím nějakou vtipnou herečku. A tou pro mě je Nikol Štíbrová, která svůj part nakonec i bravurně nazpívala.

Napsal jsem jí o svém nápadu na Instagram, připsal své telefonní číslo, ona mi zavolala zpátky a dohodli jsme se. Nikol mi řekla, že do toho ráda půjde, ale že striktně dodržuje zákaz vycházení a srocování, a nemůže tedy přijet do studia.

Honza Balcárek pak navrhl, aby svůj part nazpívala na telefon. Udělala to a nahrávka byla tak dobrá, že se dala použít. Mimochodem, aby měla nahrávka co nejlepší akustiku, natáčela Nikol doma v dětském stanu svého syna Matýska, který vytlumila plyšovými hračkami.

A jak dlouho to celé trvalo? Od myšlenky po vydání uběhlo nějakých devětadvacet hodin. Jeden den jsem napsal písničku a další ji vydal i s oficiálním videoklipem. Nechtěl jsem ho původně prezentovat jako kapela Mirai, ale spoluhráči mi řekli, že se jim píseň líbí a že by bylo dobré, kdybychom se pod ní podepsali jako kapela.

Teď už nosí roušky všichni, protože musí. Přesto si myslím, že poslání splnila. V den, kdy jsme ji vydali, nebyla ještě rouška povinná. Ale musím se přiznat, že mi ta skladba už trochu leze na mozek.

Přičítám to času, ve kterém vznikla. Za dobu mého života tu nikdy nebyly takové vládní restrikce. Lidé musí být doma, což je samozřejmě dobře, a tak jsou na sociálních sítích, koukají na YouTube nebo televizi. Pomohly jistě i záběry na osobnosti v rouškách, které se k myšlence a písni připojily, nebo docela chytlavá melodie.

Domnívám se, že se nikdy v minulosti nestalo, aby jeden den vyšla písnička a druhý den zněla ze stovek obecních tlampačů a rozhlasů po celé zemi. Dodnes mi každý den volá zhruba dvacet starostů s tím, jestli by ji mohli pouštět do obecního rozhlasu. Odpovídám, aby ji klidně pustili, a hlavně ať lidé u nich nosí roušky.

Přijde mi, že má generace, která nezažila totalitní režim a v podstatě nemá žádné velké problémy, má najednou téma. Díky tomu mohou vznikat písničky, jejichž textům dává nastalá situace příběh. Mnohokrát jsem totiž zažil, že jsem měl hotovou muziku, ale strašně dlouho jsem nemohl přijít na téma písně.

Za sebe říkám, že situace kolem koronaviru je dobrou studnicí nápadů, ale už mi z ní trochu hrabe. Snažím se si z ní ještě kousek vzít, decentně ji polechtat, ale pomalu už od ní utéct pryč.

V tom hrát živě a hrát online je drastický rozdíl. Při online vystoupení je nejzvláštnější zkušenost, že dohrajeme písničku a je absolutní ticho. Z koncertů jsme zvyklí na zpětnou vazbu, na potlesk, na zpěv lidí. Online koncert to nenabízí, i když si lidé ve svých obývácích naše písně zpívají společně s námi, a možná dokonce i tleskají. Je to lehounce úchylné, ale zároveň jsme rádi, že tu zkušenost máme. Streamy z koncertů Ewy Farné, Pokáče a nás ze zkušeben Bandzone vidělo v součtu nějakých devět set tisíc lidí.

Mimochodem, trochu jsem streamování podlehl. Po nocích, kdy nemám co dělat a nemůžu spát, streamuju. Povídám si s lidmi, a přitom je nevidím. Doufám, že se ze mě nestane nějaký asociální divnočlověk.

Doma ve Frýdku-Místku. Snažím se striktně dodržovat nařízení vlády. Občas v noci, když nikde nikdo není, vyběhnu na nějaký kopec do okolních hor. Obvykle nikoho nepotkám, a když už, mají všichni roušky.

Musím lidi z našeho regionu pochválit, nařízení vlády dodržují. Mrzí mě, že na tom Frýdek-Místek není moc dobře a patří co do počtu nakažených mezi nejhorší města u nás. Snad se ale blýská na lepší časy.

Může se vám hodit na Zboží.cz: