Článek
Na vašem představení Sólo v pražském Švandově divadle jsem viděla téměř samé mladé diváky. Čím to, že v dnešní době mají zájem o tiché umění, pantomimu?
Asi proto, že doba je přehlcená. Vyhledávají něco neobvyklého, až exotického. Během představení se dostávají do pozice aktivního diváka. Pantomima vás nutí více přemýšlet, zapojit představivost. Pro mladého diváka je to atraktivní.
Pamatuji si na mima Ladislava Fialku a jeho jemnou poetiku, i na Borise Hybnera, který sázel na grotesku a humor. Vy upřednostňujete spíše techniku tělesného mimu?
Ano, je to takzvaný physical mime, který vychází z mého dlouholetého studia techniky mimu. Čerpal jsem z Ladislava Fialky, Borise Hybnera, z polské, francouzské a německé školy. Vyústěním je moje metoda, která zapojuje celé tělo.
Při studiích na HAMU vás jako studenta vedl profesor Hybner. Kdo z našich mimů vás nejvíc inspiroval?
Největší vliv na mě měl právě Boris Hybner. A také slovenský mim Milan Sládek, který po roce 1968 emigroval a až do roku 1990 působil v Německu. Tento slavný slovenský mim, mezinárodně uznávaný, byl spolu s Borisem Hybnerem mým idolem a mentorem.
Před deseti lety jste s Borisem Hybnerem usilovali o založení divadla, jež by bylo domovskou scénou mimů. Splníte zesnulému příteli jeho sen?
Pamatuji si, jak jsme s Borisem chodívali po Praze 5, kde bydlel, a hledali prostory, kde by bylo možné divadlo vybudovat. Když už jsme něco takového našli, tak se nám nedařilo sehnat peníze. Nakonec Boris vymyslel, že se zabydlíme ve Švandově divadle. Zadařilo se, ale on už se toho nedožil.
V představení Sólo má také etudu, v níž představuje toreadora a zároveň útočícího býka.
Já v něm začal hrát Sólo a další své inscenace, potom moje působení přerušil covid a teď jsem se do Švandova divadla po dvou letech vrátil.
Původně vaše kroky směřovaly k činohernímu divadlu. Jak herec zjistí, že je nadán vyjadřovat se beze slov?
Když po mně režisér něco chtěl, šla mi vždycky lépe pohybová stránka. Pak už máte takovou pověst a to, co vám nejvíc jde, režisér rozvíjí. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem pohybově nadaný. (směje se)
Za Sólo máte Cenu Thálie 2016, obdržel jste ale i spoustu dalších ocenění v Evropě i USA. Kterého si vážíte nejvíc?
Té domácí ceny. Měl jsem několik nabídek zůstat v zahraničí. Boris mi vždycky říkal: běž tam, nauč se, ale vrať se. On byl velký patriot, miloval českou pantomimu, která má světovou úroveň. Vždycky říkal: ty musíš zůstat tady a tu vlajkovou loď držet!
Nejste jen interpret, autor, ale i režisér, dramaturg a choreograf. To si celé představení děláte úplně sám?
Sám si ho režíruji, což mě naučil Boris svým přístupem. Říkal, že mim není jen interpret, ale komplexní divadelník. Dlouho mi trvalo, než jsem našel vnitřní zrcadlo interpreta a zároveň režiséra. Dnes je to ulehčené i tím, že se můžete natočit na video a podívat se na sebe, což dřív tak jednoduše nešlo. Přesto si vždycky někoho pozvu, koho požádám o reflexi, supervizi.
Od loňského roku působíte jako umělecký šéf Laterny magiky, jedné ze scén Národního divadla. Řídit lidi znamená mít manažerské schopnosti a velkou zodpovědnost. Neúpí při tom umělcova duše?
(směje se) Já jsem se ji naučil chránit, oddělovat ty věci. Je to o přístupu k práci, kdy si musím říct – teď budu manažer a teď tvůrce nebo interpret. Spektrum věcí, které řeším, je pestré.
Nyní třeba jednáme o tom, že piazzettu u Národního divadla ovládla taková zvláštní subkultura. Na tom malém náměstí se scházejí čtrnácti-, patnáctiletí a požívají alkohol a drogy. Vyskytují se tu i bezdomovci nebo agresivní opilci. S vedením Národního divadla vymýšlíme, jak prostor kultivovat.
Laternu magiku založil v roce 1958 divadelní a filmový režisér Alfréd Radok. Jak se daří na odkaz spojení jeviště s filmem navázat?
Abychom jako první multimediální divadlo na světě byli současní a upoutali pozornost v celosvětovém kontextu, tak bychom měli pracovat s nejmodernějšími audiovizuálními technologiemi. Na ně finančně nedosáhneme, protože například moderní velkoplošná obrazovka stojí průměrně deset milionů korun.
Jsme odkázáni hledat efektní a efektivní technologické možnosti za méně peněz a více využívat lidský faktor. Dnes je to hlavně o čase. A ten je nejdražší.
Radim Vizváry
To je docela smutná skutečnost.
Mám pocit, jako by se z divadla stával spíše konzumní produkt. Není schopné tak zásadní výpovědi jako dřív, kdy se hluboce dotýkalo duše, kultivovalo a uzdravovalo společnost nebo jedince v ní. Tři roky jsem studoval a pracoval v Německu a na závěr jednoho představení vždy opakovali: die Kunst heilt neboli umění léčí. Inspirovalo mě to natolik, že se toho držím ve své tvorbě. Uvědomil jsem si, že mohu svým způsobem léčit beze slov, ozdravovat uměním.
Když předvádíte škálu pohybů od baletních čísel přes akrobatická až po chůzi na vysokých dámských podpatcích, netrpí klouby, záda? Jak o ně pečujete?
(směje se) Tělo je můj nástroj a musím se o něj starat. Do čtyřicítky jsem tělu říkal, co může dělat. Po čtyřicítce se to obrátilo a tělo začalo říkat mně, co mohu dělat, anebo už nesmím. Mám za sebou pár úrazů. Některé následky a bolesti po úrazech zůstávají, člověk se tomu musí přizpůsobit, změnit tělesný návyk.
Po operaci kyčle mi tělo říká, že nemám zapotřebí roztahovat nohy do provazu, tak provaz nedělám. Donutí mě to pracovat fyzicky jinak, najít jiný výraz, tělesný jazyk, který vychází více z herectví, zevnitř. Vede mě to k hledání jiných souvislostí.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Švandovo divadlo, Národní divadlo