Miloslav König: Být dnes sám sebou je docela náročné

Dovedete si představit narodit se jako hermafrodit?

To je asi nepředstavitelné. Říkám si, že stát by se to mohlo, ale co bych cítil… Nevím.

Přemýšlel jste o tom během natáčení Úsvitu?

Docela intenzivně. Teď je to vlastně dost otevřené téma, o kterém se mluví. Mám pár známých, kteří zrovna procházejí tranzicí (přeměnou pohlaví), nebo o ní uvažují. Mezi mladými se objevují nové druhy pohlaví, zaznamenal jsem, že by jich mělo být snad okolo šedesáti.

Patříte mezi rané mileniály, takže vás tahle „gender vlna“ už asi minula, ne?

Vlastně ano. Mám pocit, že je dnes velkej tlak na emancipaci, na to, aby člověk byl sám sebou, samostatný… Pozoruju, jak společnost prosazuje individualismus, což podle mě s sebou přináší nutnost najít se jako osobnost a ospravedlnit tu svou individualitu. Být sám se sebou je vlastně docela náročné.

Vnímal jste v určité životní fázi takový tlak sám na sobě?

Rozhodně jsem ho cítil v pubertě a pak možná v období, kdy už jsem měl děti. Byla to spíš taková emancipace duchovního rázu, šlo o hledání sebedůvěry a sebepoznání. O práci na vlastním rozkvětu nebo růstu, chcete-li.

Děti máte tři. Potkal vás tenhle pocit už při narození prvního potomka?

Měl jsem pocit, že s dětmi přišlo hodně osobních, existenciálních otázek. Člověk se stane rodičem a začne víc reflektovat vztah se svými vlastními rodiči.

Začnete přemýšlet, jak je děti budou vnímat, pravděpodobně je bude zajímat vaše vazba na ně.

Než jsem se stal otcem, měl jsem dojem, že tátu a mámu ke komunikaci tolik nepotřebuju. Skrze děti se mi tato cesta otevřela, dala průchod i některým dávným traumatům. Zní to trochu bláznivě.

Jak staré potomky máte?

Čtrnáct, jedenáct a tři a půl roku. Jejich příchod na svět byla má velká životní chvíle. Začaly se pak vynořovat věci, které jsem do té doby neměl potřebu řešit, ale nerad o nich mluvím.

Továrník Alois, kterého hrajete v Úsvitu, je člověk s potřebou mít všechno pod kontrolou – byznys, rodinu i manželství. Máte to v soukromí podobně?

Doufám, že právě moc ne. I když mám rád dohled nad věcmi a řekl bych o sobě, že jsem celkem racionální člověk. Líbí se mi mít v životě systém, ačkoli se živím tak strašně nesystematickou profesí, jako je herectví.

Ve filmu je to až hraniční poloha. Stále svou postavu vnímám jako modelovou situaci, kdy se setkáte s extrémem, na kterém se můžete dozvědět něco i o sobě. S některými Aloisovými povahovými rysy se ztotožňuju, vnímám v sobě i nějaké aspekty jeho manželky Heleny.

V čem jste se v případě Heleny poznal?

V touze po spravedlnosti a možná i jejím pochopení širšího kontextu věcí. Nespokojit se s jednoduchými vysvětleními. Jsou to spíš střípky.

Vzpomenete si na první pocity při čtení scénáře Úsvitu?

Hrozně mě nadchl, bylo to strhující čtení. Skoro poprvé se mi stalo, že jsem okamžitě chtěl scénář dočíst do konce a zjistit, jak příběh dopadne. Nejprve jde o detektivní zápletku a pak o víc vztahovou a osobní linii.

S Eliškou Křenkovou, která ve filmu ztělesňuje vaši ženu, jste se spolu na place ocitli poprvé. Jak jste si lidsky sedli?

Eliška je dost otevřený člověk a mnohem zkušenější filmová herečka, takže to pro mě v tomto směru bylo příjemné. Já se pohybuju víc na jevišti.

Ve filmech se ukazujete přes šestnáct let, ale velice nepravidelně. Jak to? Považujete se za rozeného divadelníka?

Je pravda, že jsem vždycky dával přednost divadelní práci před televizní. Dříve jsem seriály nechtěl ztrácet čas, ani jsem je pro živobytí nepotřeboval. Co se týče filmů, neměl jsem tolik příležitostí. Někdy jsem i tak trochu sabotoval castingy, nechtělo se mi na ně chodit. Moc nerozumím tomu, jak to s kariérou funguje, je to alchymie.

Když jsem točil svůj celovečerní debut Tajnosti s režisérkou Alicí Nellis, předpovídala mi, jak moc odteď budu točit, ale nic takového se nestalo. Je to asi o štěstí.

V nekonečných seriálech nebýváte, spíš se objevujete v epizodních rolích. Mají pro vás větší hodnotu, než kdybyste byl ukotvený dlouhodobými kontrakty?

Dlouhodobé seriály už jsem asi dvakrát odmítnul. Zajímavých minisérií se naopak rád účastním, ale častokrát tyto spolupráce ztroskotaly na tom, že jsem zapikaný v divadle.

Práci na jevišti jsem asi vždycky rozuměl víc a horko těžko bych ji skloubil s natáčením. Filmaři od vás vyžadují absolutní čas a já ho mám tolik rozkouskovaný představeními…

Letos jste se objevil v pokračování minisérie Iveta, kterou někteří odsuzují za to, že s ní znovu ožívá mediální štvanice na Ivetu Bartošovou. A vy v ní navíc hrajete údajného únosce zpěvačky, Romana Třísku.

Byl jsem osloven na základě účasti v Úsvitu. Casting totiž dělal stejný tým lidí, který si mě asi oblíbil. Tímhle filmem se mi nejspíš otevřely dveře, už se o mně vědělo.

Znal jste pozadí kauzy s fanouškem Bartošové?

Tu, co jsem točil a která je obsahem druhého dílu minisérie, jsem si už z dětství nepamatoval. Seznámil jsem se s ní až během čtení scénáře.

Iveta Bartošová byla můj idol, když jsem byl malý. Hledal jsem si videa s Romanem Třískou, ale dodnes se o něm vlastně nic moc neví. Štáb ten příběh pak musel trochu dofabulovat, ačkoli existuje soudní zápis, ze kterého se dalo vycházet.

Ozval se vám Tříska po premiéře?

Naštěstí ne. Doufám, že se ani neozve.

Když se ohlédnete za filmovou a televizní dráhou, která role vám dala nejvíc zabrat?

Nejtěžší byl zatím Úsvit, vzhledem k rozsahu mé postavy a jejím proměnám. Nedávno jsem s režisérem Danem Svátkem dotočil Zápisník alkoholičky, který byl taky docela náročný. Vyhrocených, emotivních scén v něm bylo požehnaně.

Vyčerpaly vás?

Myslím si, že mě paradoxně spíš nabily. Měly trochu terapeutický potenciál. Procházíte emociálně těžkými situacemi a ty často nakonec působí spíš očistně. Únavné to je, ale ne vyloženě vyčerpávající.

Zápisník alkoholičky půjde do kin v příštím roce, představujete v něm manžela titulní postavy. Zjistil jste, jaké je být partnerem závislého člověka?

Nikdy jsem to v soukromí nezažil a díky tomuto projektu jsem do toho nakouknul. Stejně ale pořád jde o natáčení a jenom si na to „hrajeme“.

Skutečný zážitek, kdy jste s takovou osobou ve čtyřiadvacetihodinové přítomnosti, musí být mnohem drsnější než si takhle vystřihnout pár scén.

Scénář vychází z autobiografické předlohy, což by mělo zaručit jistou autenticitu.

Myslím si, že ve filmu je. Autorka knihy Michaela Duffková s námi byla na natáčení a některé scény pro ni byly obtížné vidět. Vracela se jimi zpátky do smutnýho období svýho života.

Dá se to podle vás vydržet, být oporou alkoholikovi?

Má to určitý fáze. Než si ji plně uvědomíte, nechcete závislosti svého partnera uvěřit. Pořád oddalujete možnost odchodu. Mám dojem, že se k sobě Duffkovi opakovaně vraceli a zase se rozcházeli. Když došlo na nejhorší, jejich vztah se rozpadl.

Říká se, že kdo má problémy se závislostí, musí se pro odvykání rozhodnout sám. Když jdete na léčení z donucení, je mizivá šance na úspěch.

Jak vás poslouchám, mluvíte obecnou češtinou, ačkoli jste vyrůstal ve vesnici u Šumperka. Čekala bych spíš hanáčtinu…

Už jsem se přeonačil. U nás se ale nehovoří hanácky, není to však ani ostravština nebo hantec. Jsou tam takové prazvláštní moravismy, mluví se hodně spisovně s různými patvary. Místo „oni ví“ se říká „oni vijou“. Je to podivnej mix.

Chodil jste jako malý do dramaťáku?

Až na gymnáziu v Zábřehu. Taková klasika, v zušce jsem se učil i na klavír. Z gymplu jsem šel rovnou na DAMU do Prahy.

Jaké pro vás bylo se najednou ocitnout „ve velkém světě“?

Hrozně jsem se těšil na změnu. Pak se u mě střídaly fáze nadšení a odporu k velkoměstu a shonu tamních lidí, teď už jsem ale asimilovanej.

Prošel jste řadou jevišť, posledních deset let nicméně máte angažmá v Divadle Na zábradlí. Čím u vás vyhrálo?

Když jsem odcházel z Divadla v Dlouhé, končil se mnou i režisér Jan Mikulášek, se kterým mě spolupráce moc bavila. Přešel pak do nového vedení právě na Zábradlí a zavolal mi, jestli bych tam nechtěl být s ním.

To pro mě bylo zásadní. Lákalo mě, že na této scéně bude vznikat něco nového, navíc jsem tam předtím už hostoval. Už tehdy měla skvělý renomé a pár lidí jsem odtamtud znal. Říkal jsem si, že s Mikuláškem by to mohlo mít dobrou a silnou energii.

Co je ona esence, kterou se Zábradlí od ostatních divadel liší?

Měl jsem pocit, že na Zábradlí je touha po důkladném prohledávání témat. Dalo by se nazvat avantgardním, experimentálním prostorem, který je zároveň postavený na klasickým činoherním přístupu. Možná je to tím, jak je tohle divadlo malý a koncentrovaný, že se v něm vždycky hrály politicky laděný hry nebo absurdní dramata i zvláštně pokroucený čechovovský realismus.

Vlastně tu esenci nedokážu úplně přesně pojmenovat. Když jsem na Zábradlí chodil ještě během studií na DAMU, měl jsem pocit, že tamním představením vůbec nerozumím.

Teď už jim rozumíte?

Většina z tehdejších tvůrců už tam nepůsobí a mám pocit, že my současní jsme nakonec stejní. Pro mladého, nově příchozího člověka můžou být inscenace pořád nesrozumitelné.

Na Zábradlí jste v minulosti ztělesnil prvního polistopadového prezidenta v inscenaci Velvet Havel, která vám vynesla první ze dvou Cen české divadelní kritiky. Byla pro vaši kariéru zlomová?

To si netroufám říct, byť pro mě byla velmi podstatná. Jde ruku v ruce s mými dalšími projekty, třeba s divadlem Masopust, kde jsem taky dřív působil a které mě velmi formovalo.

Bylo vám čerstvě třicet, když jste na Zábradlí premiérově ztvárnil Václava Havla. Necítil jste se na tu úlohu tehdy ještě mladý?

Necítil, postava představovala naštěstí relativně mladého Havla, dílo končilo sametovou revolucí.

To už ale Václavu Havlovi bylo přes padesát…

Taky to bylo až v samém závěru hry. Šlo navíc o dost odlehčenej pohled na Havla, pojatý ve formě kabaretní revue. Nekladl tudíž nároky na dokumentární, psychologicko-realistické vykreslení prezidenta, nešlo o jeho nápodobu. Byl to dost svobodný počin.

Listopad 1989 jste zažil ještě ve školce. Pamatujete si z komunistické éry alespoň nějaké útržky?

Hrozně málo, ale tím, že jsem žil na moravském venkově, kapitalismus do něj tekl strašně slabým proudem. Komunismus tam v nějaké podobě panuje možná ještě teď, když to řeknu nadneseně. I když dneska jde spíš o odklon ke krajní pravici.

Lidi byli zvyklí na hospodářské práce, které dodneška zůstaly víceméně stejné. Samozřejmě všichni věděli, co se dělo v Praze, ale vlastně jediná změna, kterou jsem zaznamenal, byla, že nám ve škole řekli, abychom už neříkali soudružko učitelko, ale paní učitelko.

Vedle herectví se věnujete i písničkářství. Před pěti lety jste vydal desku Srdcem ženou. Ten titul je o vás?

Ano. Je to takový dvojsmysl – druhý význam je, že ty písně a jejich témata se ženou neboli uhání srdcem. Často jsem přemýšlel o mužské a ženské stránce v člověku a měl jsem někdy pocit, že té ženské je ve mně možná občas víc.

Jste feminista?

To ne, ale měl jsem tehdy takové období. Tím, že mě v podstatě vychovávala jenom máma, v sobě asi mám víc ženského elementu. Nebo nedostatek mužského, těžko říct. Porůznu jsem tenhle pocit zakomponoval do skladeb.

Kdo vás v hudbě inspiruje?

Vzory moc nemám, rád objevuju novou hudbu. V pubertě jsem poslouchal šílený věci, hodně disco, DJ Boba a jemu podobné. Prostě typický devadesátky.

Měl jsem rád i Nirvanu, kterou bych si dneska už nepustil. Nebo Dana Bártu, když měl kapelu Alice a později jazzové uskupení Illustratosphere. Muzika mě začala formovat až mezi dvaceti a třiceti lety.

Má pro vás divadlo a muzika stejnou váhu?

Na hudbu teď nemám tolik času, mám hodně herecké práce i dětí. Tvořím si do šuplíku, už mám něco připraveného a snad budu v budoucnu opět nahrávat. Příští sezonu by možná šlo se hudbě trochu pověnovat.