Miloš Vacík z Tam Tam Batucady: Při bubnování prožívám radost

Také mě to napadlo, když mi to číslo došlo. Velkou roli v tom hraje skutečnost, že jsme byli první bubenické těleso, které u nás brazilskou sambu hrálo. Mé předešlé projekty byly postavení na kubánské rytmice, která ale co se týče vizuálního ztvárnění není tak atraktivní. Členové Tam Tam Batucady mají bubny zavěšené na těle, součástí vystoupení je choreografie, jsou v tom velké emoce.

Později jsem propojil Tam Tam Batucadu se skupinou Tam Tam Orchestra, čímž k rytmice přibyly harmonické nástroje. Vykryly jsme tím jak možnost hrát pouze bubenické show, tak klasicky v klubech nebo na jiných akcích. Kromě toho jsem se vždy snažil Tam Tam Batucadu posunovat. Jezdil jsem sambu studovat do Brazílie, učil jsem se, sledoval, jak se vyvíjí.

Záměrem bylo hrát sambu, přitom jsem o ní vlastně skoro nic nevěděl. Neměli jsme originální nástroje, takže jsme rozebírali bicí soupravy, demontovali šlapáky a na to jsme potom hráli. Můj první učitel samby nás v začátcích pozval do Kolína nad Rýnem na festival Samba Convention. Hráli jsme ve třech a na naše představení se seběhly stovky lidí, kteří na nás hleděli s otevřenou pusou. Nevěřili tomu, že sambu, kterou hrají v Riu v Brazílii ve dvou stech padesáti lidech, prezentujeme pouze ve třech. Byli jsme pro ně exoti.

Uhranuly mi perkuse a začal jsem studovat kubánskou hudbu a afro. Na začátku devadesátých let jsem ale slyšel z nahrávky na magnetofonové kazetě rytmus, který jsem neuměl rozklíčovat. Byl to pro mě takový strhující rytmický monolit. Později jsem se dozvěděl, že je to samba. Hrál ji brazilský perkusista Airto Moreira a já si ho zamiloval.

Jeho přístup ke hře je mi nesmírně sympatický, protože je ve smyslu použití nástrojů velmi barevný. Možná se v tom promítla i má výtvarná duše, neboť když maluju, rád pracuji s pestrými barvami. Od té doby jsem nicméně šel cíleně za sambou. Bylo to krásné objevování.

Samozřejmě. Je to přece má iniciační magnetofonová kazeta.

Docela pozdě. Zatímco Tam Tam Batucada vznikla v roce 1999, já jel do Brazílie až v roce 2008. Do té doby jsem jezdil na lekce do Německa, ale v roce 2008 už jsem nevěděl, co dál, jak se posunout, co zlepšit. Pochopil jsem, že musím k pramenům samby, takže jsem vyrazil.

Ta cesta vnesla světlo do míst, v nichž byla v mé duši tma. Potom jsem to ještě zopakoval dvakrát, a i každá další cesta mi hodně přinesla.

Viktorka byla počata na mé první cestě do Brazílie v roce 2008. Jezdí se mnou na semináře, ale že by sambě propadla, to se říct nedá. Každopádně je to živé dítě, které má rádo tanec. Bubnovat zatím nechce, a já ji k tomu nebudu nutit. Když to přijde, bude bubnovat, když ne, bude dělat něco jiného. Samba je ale součást jejího života skrze mě.

Naopak můj syn Jakub se mnou dokonce jeden čas pravidelně hrál. Je se mnou i na dvou DVD. Je mu šestadvacet a hraje i krásně na klavír.

Kdepak. Jak jsem už říkal, na cestě k ní jsem potkal kubánskou a africkou muziku. To pro mě byl základ, teprve potom přišla samba. Neuzavírám se ale ani dalším vlivům. Mám rád arabskou hudbu, muziku z dalekého východu, mám velkou sbírku etnických nahrávek i perkusí. Také rejstřík rytmů v Tam Tam Batucadě se rozrůstá.

Naše nahrávka se ohlíží za vším, čím jsme prošli. Základy většiny skladeb jsem natočil s bubeníky z mé školy samby. Je to shrnutí toho, co jsme se naučili, včetně vyznání mé lásky k perkusím, jelikož jsem základy obarvil i jinými perkusivními nástroji. Album je i dokumentem toho, s kým jsme se potkali, s kým spolupracovali a kdo je mi hudebně blízko.

Na desce se proto podílel i vokální kvartet Yellow Sisters, gambijský bubeník a tanečník Papis Nyass, kytarista a zpěvák Zdeněk Bína a hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal.

Jsou na to různé pohledy. Obecně si jsou ale vědomi toho, že samba je populární na celé planetě, a přijímají to. Byl jsem na mezinárodním setkání škol samby v Riu a sešli se tam lidé ze Švédska, Francie, Německa, Japonska a dalších zemí. A já od organizace Samba Global dostal v roce 2012 v Riu cenu za propagaci brazilské kultury v Čechách.

V první řadě jsem si vědom své odpovědnosti. Jsem bubeník a současně dirigent, takže musím vnímat, co se děje, musím poslouchat nejenom své bubeníky, ale i vnímat diváky. Beru ohled na to, jak na koncert reagují a píšťalkou posunuji dění na pódiu. S tím je samozřejmě spojená obrovská radost, kterou při bubnování prožívám. Emoce štěstí je u mě vždy přítomna.

Pokud jde o vámi zmíněné změněné stavy vědomí, říkám svým bubeníkům, že mají během vystoupení zakázáno do nich upadat. Hrajeme sambu, koncertujeme, nejde o šamanské bubnování.

Zažil, ale kromě jedné zkušenosti pouze jako divák. Šamanské bubnování je vlastně rozhovor mezi bubeníkem a jiným světem. Jsou to rituály, při kterých se hovoří s bohy. Vždycky je u nich ale médium, což je kněz nebo člověk, který všechno řídí. Uvést někoho do extáze není žádná legrace. Je to řízená věc, která nicméně skutečně funguje.

V Riu de Janeiru jsou školy samby, z nichž každá čítá tisíce lidí. Při karnevalu jdou sambodromem a soutěží spolu. Každá má svůj název, své barvy a prapory. Je to jako mezi fotbalovými kluby.

Tam Tam Batucada měla na začátku barvy žlutou a zelenou. Jak to ale bývá, moji bývalí žáci si zakládali své orchestry, které měly podobné názvy a stejné barvy. Nechápal jsem, proč to dělají, moc se mi to nelíbilo, ale nechtěl jsem to komentovat.

Tam Tam Batucada vždycky hrála v bílém a měla zelené doplňky. Řekl jsem si tedy, že se maličko vymezím Brazílii, tím spíš, když ty barvy mají všichni kolem, a zvolil jsem pro ni bílou a zelenou.

Bude výpravný, atypický a plný překvapení. Na scéně vystoupí až pětadvacet bubeníků, hosty budou Yellow Sisters, Zdeněk Bína, Papis Nyass, Ondřej Smeykal, což jsou i hosté našeho nového alba. Představí se i brazilské tanečnice, zpěvačka Tereza Vacíková, kytarista Jakub Hlobil a trumpetista Radim Knapp.

Může se vám hodit na Seznamu: