Článek
Nejeden Páralův román byl zdramatizován pro jeviště i zfilmován, ty nejlepší z adaptací se staly pro diváky téměř srovnatelným kultem jako předloha. Je tedy evidentní, že Párala adaptovat lze.
Milenci a vrazi "odolávali" velmi dlouho dílem proto, že v letech následujících po vydání románu (1969) tomu bránila oficiální místa, dílem nejspíš i proto, že jde o román nejkošatější, o nejšťavnatější esenci toho, o čem Páral sám kdysi řekl: "Píšu celý život jednu knihu."
Viktor Polesný, který se odvážně i ambiciózně do filmové verze Milenců a vrahů pustil (na scénáři s ním spolupracoval Petr Poledňák), připomíná, že právě tento román je jeho mládí. Bohužel lákadlu vrátit se do jinošských let a natočit film, který sází na skvělou předlohu, dobré herecké obsazení a přitažlivost atmosféry bájných let šedesátých podlehl v míře, která se filmu vymstila. Zmizelo páralovské vidění, osobitost, jazyk, ona kongenialita, kterou mají například Menzelovy adaptace Hrabala či Vančury.
Film ocení především znalci předlohy
V podivné výhodě při sledování filmu jsou ale paradoxně právě milovníci předlohy. Oni vědí, proč je Julda takový boží muž a samaritán, co přitahuje jeho bratra Alexe ke stárnoucí doktorce, proč Madda směřuje ke šlapání ulice. Zasvěcený Páralův čtenář si možná dokáže dosadit do barvotiskových obrázků Ústí nad Labem šedesátých let onen náhle jiný vítr, který vane z písniček v rádiu, ale smrad chemičky a dusno onoho horkého léta na severu Čech nepřebije. Ještě před návštěvou kina ví všechno o vztahu Borka a paní ředitelové Gráfové, o prolínání "červených" a "modrých" v oné svobodárně, jež znamená svět.
Ta výhoda je samozřejmě podivná proto, že film je svébytné dílo, na znalost předlohy by rozhodně sázet neměl. A nic z uvedeného se nepoučený divák nedozví. Na toho "zbylo" jen několik navzájem prolnutých, ve filmu povrchních příběhů lidí, kteří jako by spadli z nebe. V dějové linii v podstatě zachovaný příběh samozřejmě může v této podobě existovat jako velmi průměrný film, jen s Páralem se takřka nepotkal a obecnější vypovídající hodnotu nemá. Navíc genia loci ani atmosféru doby nestvoří samy o sobě sebevýstižnější kostýmy ani z rádia se linoucí "Jestli se slečno nepletu..."
Slušné herecké výkony
Na víc Viktor Polesný bohužel nestačil, byť mu kostymérka Alena Schaferová, skladatel Karel Svoboda, kameraman Josef Špelda a herci vycházeli maximálně vstříc. U herců to přitom vyšlo tak napůl - Jiří Langmajer (ač Páralovu Borkovi vlastně odpovídá nejméně důsledně) působí v hereckém projevu přirozeně a uvěřitelně, Zlata Adamovská se naopak snažila Zitě Gráfové přiblížit co nejvíc - a také se jí to dost podařilo.
Výborný je Jan Vlasák jako ředitel Gráf, Ondřej Vetchý tak úplně neodhadl, že Julda nemá ve scénáři dostatečně pevné zázemí a trochu moc zatlačil na pilu. Veronika Žilková v roli stárnoucí doktorky působí nevyrovnaně: místy přesvědčivě, jindy jako by si jen odskočila z natáčení Tele Tele. Uvidíme, nakolik vyjde start debutující Kristině Kloubkové, jako Madda patří až příliš jiným letům než šedesátým.
Podivuhodná věc je dovětek filmu, který v knize není - osudy hrdinů dotažené do léta 1989. Autorem přiznaný záměr dát Páralově "zničující spirále vztahů" katarzi, naději v podobě Romana, který přichází se svatým odhodláním pracovat mezi mentálně postiženými, rozhodně nevyšel. Neboť i v dalších letech se jen jiný mladý muž opaluje na střeše továrny, jiná dívka vyzývavě prohání ještěrku po dvoře... a jiný mladý muž se ve svatém odhodlání snaží - ale o co? Ve světě, kde se za ty roky vůbec nic nezměnilo? Divná katarze, divný film.
Milenci a vrazi, ČR 2004
Milenci a vrazi, ČR 2004 Režie: Viktor Polesný, scénář: Viktor Polesný a Petr Poledňák, kamera: Josef Špelda, hudba: Karel Svoboda, hrají: Jiří Langmajer, Zlata Adamovská, Jan Vlasák, Kristina Kloubková, Jakub Prachař a další.