Článek
Na albu Abrakadabra prezentujete písničky ovlivněné hudbou osmdesátých let. Vaší generaci je to ale doba poměrně vzdálená. Proč se k té muzice vracíte?
Je to trendová vlna, která v současné době ovlivňuje nejenom hudbu, ale třeba i oblékání. Na světě je několik významných interpretů, napadá mě například The Weeknd, kteří se muzikou osmdesátých let inspirují. Pro mě to byla dobrá diskotéka a melodický a inteligentní pop.
Když jsme dělali se členy slovenské kapely No Name písničku Můj svět, její klávesista Zoli Sallai se mě zeptal, jestli by se mi líbilo mít v jejím zvuku klávesy jako z osmdesátých let. I jeho prostě oslovily. Na našem albu je inspirace osmdesátkami patrná, nebyl to ale program.
Zajímá vás, jak se v osmdesátých letech žilo a jak se hudba tvořila?
Zajímá, už jenom kvůli tomu, že můj táta (bubeník Milan Peroutka st., pozn. red.) přišel v roce 1986 do skupiny Olympic a od té doby byla, podle mého názoru, tvrdší než předtím. K nedávným narozeninám jsem od přátel dostal kouzelný prsten od Arabely, což byla hlavní postava stejnojmenného seriálu z osmdesátých let, který miluju od svých čtyř roků. Od Jany Nagyové, která ji hrála, jsem obdržel zdravici a na květen příslib osobního setkání. Přijede do Prahy natáčet Show Jana Krause a nabídla mi, abych jí dělal garde. Potom půjdeme na večeři.
Českou osmdesátkovou hudbu si připomínám i v dnes tolik populárních hit muzikálech, ve kterých hraju. V olympickém Oknu mé lásky, v Biografu Láska s písněmi Hany Zagorové nebo v Lásce nebeské se skladbami Waldemara Matušky. Tehdejším zpěvákům trošku závidím, že se z mnoha jejích písní staly evergreeny. Nikdo jim je už nevezme, zatímco my, mladší, horko těžko vymýšlíme skladby, které by posluchači alespoň zaregistrovali na hudebních službách na internetu.
Osmdesátá léta minulého století mě nicméně fascinují třeba i v architektuře. Už jako malý jsem si kladl otázku, proč se stavěla ta krabicová sídliště, když jsou tak unylá. Dráždí mě to dodnes, ale postupem času jsem v nich našel určitý druh záliby. Párkrát jsem se byl jen tak na nějaká podívat. Stál jsem tam, díval se a nechal na sebe ty domy takříkajíc působit.
Ta sídliště byla stejně neveselá jako tehdejší doba…
Od rodičů a prarodičů vím, že to byla doba spíše šedivá. Každá měla ale něco svého, a u osmdesátek to pro mě byla mimo jiné hudba. I když i v té působí některá tehdejší televizní vystoupení úsměvně a dnes by neměla šanci na úspěch. Stejně je zajímavé, jak moc formulují náš úsudek trendy…
Je těžké tvořit v dnešní době nové nápadité písničky?
Říká se, že v populární hudbě už bylo všechno vymyšleno. Já si ale myslím, že takhle uvažovali i tvůrci v minulých desetiletích, a nakonec vymysleli skvělé skladby. Podle mě bude mít síla melodie vždy nezpochybnitelné místo. Vyvíjí se také zvuk, počítač už dnes svede prakticky všechno, takže v sobě žádné dilema nemám. Nápadité písně napsat lze.
Je nicméně pravda, že se mi občas stane, že si nahraju na diktafon nějaký nápěv a později si uvědomím, že už ho z nějaké dávno vzniklé písničky znám. Stává se to, ale neděsí mě to. Neděsí mě ani přiznaná inspirace.
Který z rodičů měl větší vliv na vaši hudební cestu?
Každý mluví o mém tátovi, který byl známý muzikant. Byla to ale mamka, která nás učila na klavír, ačkoli se do toho nám, třem sourozencům, vůbec nechtělo. Můj mladší bratr u toho ale nakonec zůstal, víceméně se hrou na klavír živí.
Mamka také byla ta, která nás přihlásila do pěveckého sboru. Já jí brzy řekl, že do něho chodit nechci, ale přísahal jsem jí, že až z něho přestanu mít strach, tak se do něho vrátím.
Udělal jste to?
Ano, v sedmnácti, kdy už mi bylo jasné, že tréma, kterou jsem trpěl, jen tak neodejde. Zašel jsem k nám v Praze na Spořilově do zušky a rozklepaným hlasem zazpíval písničku Já husárek malý. V té době už jsem přitom pobíral honoráře za zpívání v nákupních centrech.
Jak vysoké?
Čtyři stovky kreditu na telefon, což pro mě bylo hodně lukrativní. Když jsem měl dvoják, dostal jsem osm stovek kreditu. To už jsem nemusel v esemeskách dbát na to, jestli dělám mezi slovy mezery, anebo ne.
Na těch vystoupeních jste trému neměl?
Ale měl. Před každým jsem se bál, a míval jsem z toho někdy dokonce angíny. Naštěstí jsem zpíval jen pár písniček, takže to netrvalo dlouho. I kvůli té trémě jsem se tenkrát rozhodl, že bych měl mít nějaké hudební vzdělání, abych uměl s hlasem pracovat. Hlasivky jsou sval, o který je třeba pečovat.
Do profesionálního zpívání jsem se pak pustil někdy po dvacátém roce života.
Nabral jste už sebevědomí?
Když se zamyslím, troufnu si říct, že ano. Zároveň jsem se naučil, že když se v něčem necítím dobře a nejde mi to, řeknu to. Neberu to už jako slabost, prostě mi něco jde lépe a něco hůře. Současně nabírám zkušenosti i z jiných oborů.
Z jakých?
Teď například zkouším s režisérem Vladimírem Morávkem činohru. Osahávám si u toho své limity, a zároveň jsem si všiml, že si je osahává celý kolektiv, ač složený z protřelých herců. Moderoval jsem také Snídani s Novou a na Óčku, hraju v muzikálech a podobně.
Zjišťuju, v čem je má největší síla, a na to se pak soustředím. To, co mi půjde nejlépe, chci dělat pro lidi, tedy komerčně. Neuspokojí mě, když to budu dělat jenom pro sebe, chci dělat publiku radost.
Cítíte vnitřně, co je vám nejbližší?
Na mé práci mě teď baví barevnost, které bych se nechtěl vzdávat. Pokud bych ale měl odpovědět konkrétně, kapela je ze všech projektů nejvíce má, té bych se rád věnoval.
Co se týče divadla, vždy záleží a bude záležet na tom, co hraju, kde to hraju, s kým a v jakém kolektivu. Vím současně, že jsem závislý na tom, co mi přijde do cesty a jestli mě budou chtít režiséři obsazovat. Je to zajímavě propletené. Jsem zvědavý na všechno, co přijde.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Abrakadabra - Milan Peroutka & Perutě [CD], Žij a tancuj - Milan Peroutka, Perutě [CD]