Článek
Již mladý Jindřich Chalupecký obdivoval outsidery Zdenka Rykra a Františka Janouška. Vadila mu oficiální surrealistická scéna, a proto působil při vzniku Skupiny 42. Proto také později objevil mě, tehdy největšího outsidera české umělecké scény, vyhozeného ze všech škol.
Vývoj Chalupeckého ceny končící v plochých módních projektech, kde se nám nevzdělaní umělci představují téměř jako vědci, určitě způsobuje zuřivou rotaci Jindřicha Chalupeckého v jeho umělecky počůraném hrobečku.
Fascinující bylo předávání Chalupeckého ceny v brněnské filharmonii a Moravské galerii. Nedostatečně navrčení moderátoři plodili rádoby intelektuální sentence, mezitím jiný trapný cvalík, rovněž herec, bušil do gongu a „intervjuovaní” umělci v nejrůznějších polohách koktavě soukali své zmatené názory na umění a vesmír.
Cena Jindřicha Chalupeckého, o které se již dlouho ví, že je v rukou uměleckých lobbistů, tímto dostala definitivní ránu. Měla by se položit, ale jak znám české prostředí, budeme této frašce ještě dlouho freneticky tleskat.
Typické je, že jako předsedkyně poroty byla přivezena žena z Ameriky, jejíž slavnostní oblečení bylo více než ležérní. Chceme být přece světoví. Další pikantností podtrhující demenci večera byla populární hudba, která podmalovávala a doprovázela celý pořad. To vše dokresluje zmatenost tvůrců i organizátorů akce.
Jsme zkrátka provincie, umělecká banánová republika, a děláme všechno, abychom tak zůstali na věky.