Článek
Jeho nejnovější sbírka veršů, vydaná pod titulem Kantova růže brněnským nakladatelstvím Petrov, má podle slov na záložce být "knihou milostné krize a cesty hledání smyslu v neosobní erotice".
Milan Exner je v tomto útlém svazku autorem intenzívně melodické lyriky, pečlivě rytmizovaných veršů, které vycházejí z tradice lidové písně nebo balady, stejně jako dětské říkačky. Jeho básnické vidění světa je ale spíš intelektuálně naivizované než skutečně naivní, i když silná estetizace promluvy se v jeho psaní projevuje - jak bývá v mezi naivisty obvyklé - jednak důrazem kladeným na formální kvality verše, tedy především na výrazný rým a zvukové asociace, jednak téměř pohádkově laděným viděním světa a zřetelnou polarizací dobra a zla.
V Kantově růži ale "nízká", naivní a lidová rovina nachází svůj kontrapunkt ve "vysoké", řekněme ontologické rovině textů: v tomto případě přichází ke slovu už nestylizovaná a naléhavě niterná touha "najít ještě k bytí dveře" - k bytí vlastnímu, individuálnímu, i k bytí s někým. Bytí o sobě básníkovi do značné míry splývá právě s onou v úvodu zmiňovanou erotikou, se zastřenými spíše než naturalisticky odkrytými okamžiky, kdy "Luna mluví řečí těla" a kdy autor je "do hlavy panny / a do paty růže zamilovaný".
Exnerovy texty na sebe navazují, proplétají se, navracejí a odkazují k sobě - jako by autor psal pořád jednu báseň, přírodně živelnou a nepřetržitou poezii, poháněnou kupředu spodním, existenciálním proudem. Místy sice tento proud přehlušuje formální ekvilibristika, většinou však z Kantovy růže cítíme sympatickou nejistotu, vypjatý smutek a melancholii novodobého romantika, kterému však nechybí odhodlání ony pomyslné i nepomyslné dveře k bytí hledat - a nacházet.
Milan Exner: Kantova růže, Petrov, 58 stran