Článek
Svým pohledem na největší hrdinský osud „českého ženství“ 20. století přispěla i zkušená a ceněná dokumentaristka Olga Sommerová. Nejenže zpracovává filmovou biografii Horákové, ale natočila i dokument o operním zpracování politické vraždy, které uvedli autor libreta a hudby Aleš Březina s režisérem Jiřím Nekvasilem a pěvkyní Soňou Červenou loni v Národním divadle pod názvem Zítra se bude...
Tenhle její film – naproti tomu nazvaný krkolomně Do samoty v tanci – uvádí ČT2 ve čtvrtek ve 20 hodin.
Sommerové dílko těží ze zajímavého spojení archívních záběrů ze soudního přelíčení s operní hudbou i prostřihy z inscenace, které o to více odhalují zvráceně divadelní charakter režimem zinscenovaného procesu. Navíc Nekvasilova režie se vyžívá v portrétování zla a nenávisti zfanatizované moci, které sloužili prospěcháři i prokurátoři – všichni Toníčkové či Brožové-Polednové, jimž „se pak při popravě udělalo špatně, až do nich museli nalít koňak“.
Po dvaceti letech
Nad nenadálou konjunkturou příběhu Horákové po dvacetiletém mlčení zůstává rozum stát – anebo snad právě ta dobře vypovídá o zahnívání stále post-socialistické společnosti. Zatímco jedni nechtějí radši ani vzpomínat, co jsme také byli, druzí o to více ukazují na socialistické krváky, jako by chtěli říkat: Podívejte se, to byla monstra, my už jsme úplně jiní.
Když ale sledujete dnešní spor o „justiční mafii“ či případy politiků, kteří se jali údajně vydírat své kolegy nebo zastrašovat podřízenou – je skutečně pravda, že už se nás minulost netýká? Že jsme z toho venku? Že dávné fantómy neobcházejí i naši svobodu a demokracii?
