Mikuláš Medek jako vůdčí osobnost

Výstava Nahý v trní, nazvaná podle jednoho z umělcových obrazů, přesněji řečeno podle námětu zpracovaného časem ve více variantách, se snaží jeho dílo přiblížit v úplnosti, a to včetně veřejných zakázek. Ve Valdštejnské jízdárně shrnuje v devíti tematických oddílech jeho volnou tvorbu, v Anežském klášteře ukazuje jeho práce pro sakrální prostory a ve Veletržním paláci zakázky světské neboli rozměrná panó vytvořená pro ČSA.

Národní galerie tedy nabízí mimo jiné unikátní příležitost spatřit na jednom místě Medkovy práce vytvořené pro kostely v Jedovnicích a Senetářově a pro kapli v Kotvrdovicích, která se pravděpodobně nebude velmi dlouho opakovat. Běžně k vidění nejsou ani zhruba sedmnáctimetrové panely určené pro letiště v Košicích a Praze-Ruzyni, o menším třetím, vytvořeným pro Damašek, nemluvě. Ani jeden z nich totiž nezůstal na svém místě.

Kromě toho přicházejí kurátoři projektu Lenka Bydžovská a Karel Srp také s mnoha dosud nevystavenými pracemi z autorovy pozůstalosti, například temperovými malbami, které Medek vytvořil ještě předtím, než začal studovat umění. Nabízejí i příležitost seznámit se s málo či vůbec známými filmy a filmovými ukázkami, k nimž patří třeba absolventský snímek Jiřího Šebelky Podobenství, v němž Medek účinkoval jako herec. Díky úzké spolupráci s rodinou autora jsou na výstavě k vidění i méně známé kresby, fotografie a dokumenty z jeho pozůstalosti.

Navzdory nepříliš dlouhému životu, který mu ukrátila těžká nemoc, vytvořil Medek obsáhlé malířské dílo. V počátcích reagoval na expresionismus a kubismus, zásadní vliv na jeho tvorbu měl však surrealismus a existencialismus. Později začal směřovat od figurace k abstrakci a stal se stěžejní osobností malířského projevu označovaného jako informel.

Kurátoři v něm nacházejí vůdčí osobnost, která si vždy našla své místo v několika generačních seskupeních. Do výstavy proto zahrnuli i práce autorů, kteří Medka ovlivnili a s jejichž tvorbou se vyrovnával. K těm patřili Toyen, Salvador Dalí a Karel Teige.

Přehlídku doplňují tvorbou vrstevníků, s nimiž se Medek přátelil a se kterými společně na přelomu 50. a 60. let vystavoval. Jsou to Zbyněk Sekal, Josef Istler, Jan Koblasa či Vladimír Boudník. Stranou nezůstala tvorba jeho ženy, významné představitelky české umělecké fotografie Emily Medkové. Oba pojila umělecká spolupráce se Surrealistickou skupinou a Medek na jejích snímcích také mnohdy vystupoval.

Výstavou se kurátoři snaží malíře ukázat jako osobnost, která dokázala odolat nejrůznějším uměleckým a společenským tlakům doby. „Je příkladem naprostého uchování si umělecké svobody, nezávislé na okolnostech, za nichž vlastní práce vzniká,“ zdůrazňují.

Národní galerie začala retrospektivu Mikuláše Medka připravovat už před pěti lety. Patřila k plánovaným projektům tehdejšího ředitele galerie Jiřího Fajta. Původní koncept kurátorů počítal s tím, že jednoho z nejvýznamnějších českých malířů druhé poloviny dvacátého století uvede i v mezinárodních souvislostech, tedy v kontextu s díly zapůjčenými ze zahraničních galerií.

Vlivem navršených nepředvídatelných událostí, počínaje změnami ve vedení galerie a letošní pandemií koronaviru konče, se však výstava otevírá o rok později a zahraniční kontext zahrnuje mnohem méně velkoryse, než měli její autoři původně v plánu. Rozhodně ho však neopomíjí. Připomíná například francouzského figuralistu Bernarda Buffeta, jehož práce Medek znal pravděpodobně pouze z černobílých reprodukcí, protože léta nesměl vycestovat do zahraničí.