Článek
Míka vstoupil do literatury sbírkou Nucený výsek (2003), kterou literární kritika neprávem pominula - minimálně pro nápaditou autorskou práci s jazykem, resp. pro jazykovou komiku, a sympatickou posedlost tělesností a tělesnými funkcemi, především těmi sexuálními, stojí za pozornost. Tytéž prvky totiž jednotí i nynější opus Und.
Vstupní kus Bohužel si vůbec nepamatuji vaši matku je z rodu tragigroteskních hrabalovských historek. Hutný monologický proud otázek a odpovědí se valí zcela bez účasti autorského subjektu. Také v následující povídce Filip, variující klasický příběh rychlého vzestupu a neméně rychlého pádu umělecky nadaného mladíka, stojí Míka spíš stranou dění, s údivem sleduje tragický osud hrdiny, aniž by se jej snažil jakkoliv ovlivnit.
Text Vážení, nápaditě zacházející s jazykem a skýtající všemožné, i notně bizarní návody na redukci tělesné hmotnosti, spěje k žánru fejetonu. Povídku Mám rád malé holčičky, nenávidím však jejich psy, cynicky krutý, ale zároveň notně absurdní spektákl v režii markýze de Sade, střídá klímovsky temná a básnivá sublimace dětských traumat - v tomto textu, s titulem Tak promluv, mrtvý ptáčku, autor poprvé nechává volný prostor svojí imaginaci, rozprostírá před čtenáře síť poetických obrazů, mnohdy evokativnějších než v básních Nuceného výseku.
Ústřední, skoro detektivní, antikatolicky namířená story, která povídkový soubor pojmenovala, a následující duchařská, téměř příkladně "šestáková" historka Na dálnici jsou opět skládanky z cizích příběhů, metatextové záležitosti, z nichž ta druhá končí slovy: "Asi jsem to přece jen někde čet, pomyslel si. Anebo viděl v televizi, to spíš."
Zbývající dvojice textů, Jak je nebezpečné míti Filipa a Vězení, v prvním případě doříkává povídku Filip, v druhém svojí obrazností a fantasmagorickým finále, v němž se muž mění v ženu a realita v sen, navozuje atmosféru již zmíněného Mrtvého ptáčka.
Míka jako by psal jednu velkou postmoderní šarádu: sbírku Und vystavěl především bravurní stylista, znalec žánrů, hráč, který rád kličkuje mezi slovy. Spisovatel-voyeur, jenž se zálibou naslouchá cizím příběhům, aby je zužitkoval, parafrázoval či rozvinul ve vlastních textech.
Míka je bezpochyby autor s potenciálem a velkou tvůrčí energií a jeho tematizace nekonečně přitažlivého ženského těla, respektive světa je nosná, ale přesto se nemůžeme nad knížkou Und ubránit dojmu, že to, jak je to napsané, stále převyšuje to, co je napsané. Že místa, kudy do některých textů (zejména Tak promluv, mrtvý ptáčku a Vězení) proudí osvěžující a intenzivní poezie, by stálo zato rozevřít doširoka.
Tomáš Míka: Und, Ilustrace Pavel Růt. Argo 2005, 144 strany