Migrační krizi vyřeší jen pád Asada, říká protagonistka vítězného filmu festivalu Jeden svět

Před prvním zatčením jsem studovala psychologii a pedagogiku. Bylo mi devatenáct let a zaměřovala jsem se na výuku v mateřských školách. Studium jsem nedokončila právě kvůli zatčení.

Ano. Účastnila jsem se určitých iniciativ na podporu komunistické strany v Sýrii, která byla samozřejmě v opozici. Spolu s dalšími mladými lidmi jsme dělali různé aktivity na podporu této partaje.

Ano, to bylo v roce 1992.

Žádné výslechy tomu nepředcházely, my jsme ale tehdy jako mladí lidé tušili a věděli, že kdokoliv se přidá k opozici vůči Háfizovi al-Asadovi, což byl otec současného prezidenta Bašára Asada, může být snadno zatčen, zabit nebo pronásledován.

Opravdu příšerné. Političtí vězni jsou drženi a vyslýcháni v podzemních celách. Jsou to takové zvláštní kobky, kde je úplná tma. Vládne tam syrská tajná policie a dopouští se tam všech možných způsobů mučení.

V mém případě to bylo opravdu brutální. Zlámali mi v těle, co mohli. Používali například metodu, která se nazývá německé křeslo (vězeň je připoután ke kovové židli, jejíž opěradlo se pohybuje dozadu a bolestivě s sebou táhne horní polovinu těla pozn. red.). Celkově jsem vypadala příšerně, byla jsem zbitá od hlavy až k patě.

Ve vězení jsem byla celkem tři roky. Jejich hlavním cílem bylo člověka zlomit, vytvořit prostředí, v němž je psychicky úplně deprimován. Žijete v naprosté tmě. Později už nejste schopen normální komunikace. Jde zkrátka o to člověka duševně pokořit. Končí to tak, že lidé už jenom mlčí. Ale to se jim v mém případě nepodařilo.

Několikrát mě museli odvézt do nemocnice, protože jsem byla na pokraji smrti. Vždy mě tedy odvezli a pak zase zavřeli do vězení.

My jsme tehdy byli mladí a neměli jsme žádné pozice, funkce ani hierarchii. Prostě jsem věřila, že můžu zlepšit svět. Věřili jsme levicovým a komunistickým ideálům.

Víte, já se toho za celou tu dobu hodně naučila a získala jsem hodně zkušeností. Zatčení a s tím související zkušenosti jsou pro mě velmi cenné. Už pro mě není důležitá žádná ideologie. Mám pocit, že člověk by měl být především sám sebou. Bez ideologie a bez náboženství. Mám pocit, že jakákoliv ideologie člověka obrovským způsobem ovládá a utlačuje. Pro mě je nejdůležitější, aby byl člověk v první řadě člověkem.

Můj budoucí manžel mě viděl, když mě přesouvali ze samotky zpátky do cely, kde byly další ženy. Cela byla ve stejném patře, kde věznili i mého budoucího muže. Po celý další rok jsme si povídali přes díru ve zdi. Jednoho dne ho ale z vězení propustili. Když jsem se dostala na svobodu i já, začala jsem ho hledat. Byla jsem u něj doma a zjistila, že žije. To bylo to hlavní. Pak jsme se vzali a založili rodinu. Tehdy se psal rok 1992.

Patřil k Frontě pro osvobození Palestiny a bojoval v Libanonu. Ale já o tom nic nevím. Po tom, co byl zatčen, už se nikdy politickým aktivitám nevěnoval, už to šlo mimo něj.

Šlo o román (o zmiňovaném milostném vzplanutí ve vězení – pozn. red.). Já jsem ho tehdy psala v ruce, ale děti mi ho přepisovaly do počítače. Bez varování k nám vtrhla tajná policie. Ukázali mi povolení k domovní prohlídce a tu knížku zabavili. Zakázali mi také cokoliv psát a publikovat.

Děti ale román naštěstí uložily na pevný disk, který nám nezabavili. Po čtyřech dalších měsících mě na základě té knížky a dalších protirežimních aktivit znovu zatkli. Vojenský tribunál mě odsoudil ke třem rokům vězení, ale odseděla jsem si jen rok a půl. Podle rozsudku jsem oslabovala národní cítění a předávala informace nepřátelským stranám.

Ano, to už bylo po vypuknutí revoluce, proto jsem si taky neoseděla celé tři roky. V té chvíli začalo natáčení filmu. Následně zatkli Seana, režiséra snímku. V jeho laptopu našli záznamy o všech našich protirežimních aktivitách. Když Seana po pěti dnech pustili, zavolali nám z BBC, s níž Sean spolupracoval, že musíme okamžitě pryč. Tak jsme utekli.

Nejdřív jsme odešli do Libanonu a pak do Francie. O všechno se postarali lidé z kanálu Chanell 4, kteří nám pomohli získat azyl.

Přijali nás výborně, zajímali se o náš osud. Byli jsme zvláštní případ, protože nás přijali jako disidenty. A nikdy nezapomenu na to, jak nás francouzská vláda a Francouzi obecně přijali. Velmi nám pomohli.

K tomu bych chtěla říct, že v počátcích revoluce byli demonstranti mírově naladěni. Neměli jiné prostředky než vlajku a svůj hlas. Byl to ale právě Asadův režim, který použil zbraně a nástroje moci. To on začal střílet a zabíjet lidi. Začal ničit naši zemi.

Nemohu mluvit za všechny. Ale k té myšlence, kterou jste nadhodil, že byla situace lepší za Asadova režimu, k tomu bych řekla, že samozřejmě, teď je v Sýrii válka, což je příšerná situace, ale nemá smysl ji srovnávat s tím, co bylo před revolucí.

Musíme si uvědomit, co k té válce vedlo. Bylo to chování Asadova režimu, který utlačoval a vraždil lidi. Situace je příšerná, ale to neznamená, že bychom se měli vracet k předchozímu režimu a vzpomínat na něj v dobrém.

Syřané jsou ochotni protestovat a demonstrovat proti čemukoliv. Proti okupaci, proti režimu, proti teroristům i fundamentalistům. Ale bohužel jsme byli svědky toho, že svět sledoval, jak demonstrují, ale nijak se o ně nezajímal. Nechal je v tom samotné. To je špatně.

V Sýrii žije 23 miliónů lidí různého ražení. Žijí tam jak umírnění lidé, tak extremisté. Já si ale myslím, že jádro syrského národa je civilizované a mírumilovné. Popravdě řečeno, odpověď na to, jak došlo k vyzbrojení těch skupin, neznám. Nebyla jsem u toho a nevím, odkud se tam ty zbraně dostaly. Osobně jsem samozřejmě proti jakékoliv formě násilí. Zároveň také vím, že jsou Syřané stateční, a když je někdo napadne, jsou připraveni se bránit.