Článek
Kresby do Vídně ochotně zapůjčil pařížský Louvre, florentská Galerie Uffizi, Metropolitní muzeum v New Yorku, Britské muzeum v Londýně a ze soukromníků největší počet zápůjček pochází ze sbírek anglické královny ze zámku Windsor.
Michelangelo Buonarroti kresby považoval jen za pracovní pomůcky. Proto jsou tak často upatlané, zacákané a osahané. Choval se k nim téměř macešsky. Tím se výrazně lišil od svého rivala Leonarda da Vinciho, který skici považoval za plnohodnotné dílo a prodával je sběratelům stejně jako obrazy.
Michelangelo s nimi prý raději zatápěl v krbu, než aby je schovával pro další generace jako relikty svojí geniality. Jen několika žákům či kolegům je občas daroval, ne však pro umělecké sbírky, ale k napodobování, aby se sami podle jeho vzoru naučili kreslit.
Božské umění kresby
V kresbách si Michelangelo promýšlel první nápady, dělal si i detailní studie lidské anatomie, které pak jako pomůcku použil v malbách a sochách a svým zákazníkům pomocí kresebných skic naznačoval podobu budoucích projektů, ať už to byl náhrobek pro papeže Julia II. nebo kopule vatikánské baziliky sv. Petra.
V Albertině je tohle všechno k vidění, ale není to nějaká nudná bilance technické dovednosti mistra vrcholné italské renesance. Pomocí velkoformátových počítačových animací se divák přímo účastní Michelangelova tvůrčího procesu, vidí, jak kresebné studie využíval při malování Sixtinské kaple v Římě, nebo jak mu sloužily při tesání soch. Způsob muzejní prezentace je objevný a z něčeho běžného činí přímo fascinující podívanou, odhalující umělcovu genialitu.
Jako velmi obratný kreslíř byl Michelangelo ceněn už svými vrstevníky. Renesanční historik Giorgio Vasari o jedné jeho rozměrné kresbě napsal: „Při pohledu na tuto nejzazší mez umění zůstali umělci stát plni úžasu a obdivu. Někteří z těch, kteří viděli jeho božské postavy, říkají dodnes, že už nikdy nespatřili ani od něho, ani od žádného jiného skvělého tvůrce nic, co by se mohlo rovnat tomuto božskému umění.“
Vasariho obdiv se týkal velkoformátové skici k nezachované fresce Bitva u Casciny pro florentskou radnici. Michelangelo tam zachytil nahé koupající se florentské vojáky, kteří byli překvapivě napadeni pisánským vojskem. Tyto akty se staly školou umění pro další generace umělců doby manýrismu.
Byl umělec homosexuál?
Pokud přehlédneme celou vídeňskou výstavu, pak tu především dominují nahé mužské postavy, což někdy vyvolává spekulace o tom, zda Michelangelo nebyl náhodou homosexuál. Detailně se tímto problémem zabýval americký historik umění James Beck, znalec mistrova díla a autor dopisu, kterým osobně odrazoval papeže od restaurování Sixtinské kaple, jež považoval z odborného hlediska za nešťastné.
V četných dokumentech a svědectvích, jež o umělci máme, se neobjevuje ani v nejmenším náznak homosexuality nebo skrytá narážka na ni, na rozdíl třeba od takového Leonarda da Vinciho. Okolnost, že sochař raději kreslil mužské akty než ženské, není podle Becka důkazem jeho pohlavní orientace. Umělci tehdy pečlivě studovali anatomii a vyvinutá muskulatura mužů byla pro ně důležitější než krásná těla žen.
Michelangelovy akty lze obecně definovat jako mužné studie o lidském těle, i ženské tělo vnímal spíše jako svalovce, i když pro jemný a něžný dívčí obličej měl jako sochař velké pochopení, jak dokládá vatikánská Pieta nebo kouzelná Madona z Brugg.
Podivín v holínkách z psí kůže
Sám Michelangelo měl daleko i ideálním proporcím. Životopisec Vasari ho popsal jako hubeného a šlachovitého; měl menší, ale úměrnou postavu, odstáté uši, nos trvale nakřivo, vlasy nepříliš husté. Vypadal poměrně nehezky a navíc působil i podivínsky, nosil třeba neustále naboso holínky z psí kůže.
Ženy Michelangelo moc nepřitahoval, ani v době, kdy měl úspěch. A svůdné římské kurtizány ho nezajímaly. Beck zjistil i důvod: sochař se nesmírně bál syfilidy, nové choroby, která se do Itálie rozšířila z Nového světa. Na postižené byl odporný pohled. A on jako vyznavač krásného těla se musel při podobné představě přímo třást strachy.
To mu ale nezabránilo v tom, aby po ženách platonicky netoužil. Známé jsou jeho milostné verše, které adresoval jisté Kateřině, o níž nevíme zhola nic.
Fakticky však Michelangelo zřejmě trvale sexuálně abstinoval. Dokonce svým známým tvrdil, že si tím člověk může prodloužit život. A historickou pravdou je, že se v plné síle dožil devětaosmdesátin a ještě pár dní před smrtí celý den usilovně pracoval na slavné mramorové Pietě Rondanini.
Pohřeb hodný génia
Závěr velkolepé vídeňské výstavy je věnován kresbám umučeného Krista. Bezvládně visí na kříži nebo jeho mrtvé tělo oplakává matka s přáteli. Osmdesátiletý Michelangelo se zamýšlel nad tragikou lidského údělu a možná i nad svým vlastním životem. Jsou to opravdové básně v kresbě, které nás okouzlí stejně jako nejpůsobivější obrazy stárnoucího Rembrandta či Tiziana.
Lidská bolest a smíření s osudem tu jsou zachyceny těmi nejjemnějšími tahy. Z kresby jako pracovní pomůcky se stala velká mistrovská díla, která nás osloví stejně emotivně jako freska Posledního soudu ve Vatikánu nebo velkolepá mramorová Pieta z florentské katedrály.
Michelangelo zemřel 18. února 1564 v Římě a byl uložen za účasti mnoha lidí do hrobky v kostele Ss. Apostoli s tím, že papež pro něj chystal speciální památník přímo v bazilice sv. Petra. Medicejští se však rozhodli, že tělo patří Florencii, odkud pocházela umělcova rodina a kde on sám jako mladíček začínal. A tak ostatky úspěšně odcizili a převezli do Toskánska, kde se pak konal nebývale honosný obřad.
„Michelangelovo tělo bylo posláno potají v žoku jako zboží, aby to v Římě nevyvolalo pokřik,“ píše doslova životopisec Vasari. Pohřeb sám provázely četné zmatky, vyvolané obrovskými davy zvědavců. Bylo dokonce rozhodnuto otevřít rakev a ukázat nebožtíka davu, ač mistr zemřel už před pětadvaceti dny a mnozí se obávali, že tělo bude ve značném stadiu rozkladu. Naštěstí prý Michelangelo vypadal jako spící, nezapáchal a při doteku pokožka působila, jako by umřel teprve před několika hodinami…