Článek
Jak se cítíte mezi takovým množstvím dětí, jaké vás ve Zlíně přivítalo?
Ohromně příjemně. Lidé jsou tu velmi vstřícní, a ta spousta dětí v kině, to je úžasný pocit, festival má doslova šarmantní atmosféru. Škoda, že podobný není ve Francii, je to výborná myšlenka. Takové přehlídky by se měly rozšiřovat. Podchytí to diváky už v dětství, kdy jsou ještě plni nadšení přijímat všechno nové, zvyknou si na dobré filmy.
Cítíte nějaký rozdíl mezi francouzským a českým publikem?
Jsem v Čechách poprvé ve svém osmdesátiletém životě a jsem překvapen tím, že se u vás publikum ještě stále chce bavit. Nevím, čím se to stalo, ale v Paříži jsou dnes diváci nějak složití, přísní, tvrdí. Lidé se podivně intelektualizovali a autoři se jim přizpůsobují. Přepisují hry, hledají v nich zbytečné složitosti, symboliku. A pokud se v divadle objeví zábavná hra, v dobrém smyslu bulvární, kritikové na ni vůbec nejdou. Je to zvláštní, zdá se mi, že si všichni na něco hrají.
U vás je naštěstí pořád svěží publikum, které přijímá zábavu, ocení ji. Třeba je to tím, že k cizincům jsou lidé vždycky vstřícnější než k domácím, ale ten rozdíl cítím dost zřetelně.
Jaký je to pocit, přijet někam po tolika letech a být znovu především velitelem četníků ze Saint-Tropez?
Zvláštní. Cítit popularitu je samozřejmě vždycky příjemné, a tady jsem se zase na chvíli vrátil o kus života zpátky. Ale na druhou stranu jsem natočil i lepší věci než sérii četníků, v níž ani všechny díly nebyly stejně dobré, a pořád tím četníkem jsem. Snad už by to mělo být zapomenuto, vždyť ve Francii dodnes děti, sotva se vyloupnou mámě z břicha, dostanou do ruky kazetu s Četníkem ze Saint-Tropez. Je to kuriózní sociální fenomén. Ty filmy nejsou špatné, ale myslím, že si tak velkou a letitou pozornost nezaslouží.
Přesto by nám čtenáři asi neodpustili, kdybyste alespoň krátce nezavzpomínal na Louise de Funese...
Louis byl zvláštní člověk. Dostal se ke slávě až ve starším věku, začínal jako pomocník u krejčího, pak byl klavírista, ale už tenkrát, když něco vyprávěl, se lidé smáli. Byl skromný, malý a zakomplexovaný, měl až panickou hrůzu z novinářů, což způsobovalo, že o něm říkali, že je nerudný a agresivní. Jenže on se ve skutečnosti vlastně bál odpovídat.
Jako kolega byl příjemnější?
Byl báječný, byla radost s ním pracovat.
Zažil jste slavná léta francouzské kinematografie, kdy zejména komedie znal celý svět, byly šarmantní, lehké. Zdá se mi, že se to dnes ztrácí, že například nová verze Fanfána Tulipána je dost marným pokusem tuto slavnou minulost znovu vzkřísit. Čím to podle vás je?
Chybí nám osobnosti, jako byl třeba zrovna Gérard Philipe, ale i mnoho dalších. Vždyť kdysi hráli i vedlejší role slavní herci. Dnes máme dobré herce, ale už bez toho výjimečného šarmu, jakým Francie zářila. A viděl jsem například v Le Monde inzerát na divadelní hru, kde malými písmeny bylo jméno autora - Wiliama Shakespeara, obrovskými jméno režiséra, pak tam byli uvedeni tvůrci kostýmů, hudby...ale ani jeden herec. To je přece hodně divné. Kult herce u nás vymizel, nejdůležitější je režisér. Však také tím režisérem je často herec, který není schopen tím hercem opravdu být. Napsat nic neumí, tak mu nezbývá než řídit ostatní.
Jak k tomu došlo?
Těch důvodů je víc, ale za jeden z nich považuji i to, že se točí spousta filmů s neznámými herci nebo neherci. Mohou být dobří a nemusí na tom být nic špatného, ale když se z toho stane systém, je to nebezpečné. Vytrácí se profesionalismus, řemeslo, ti nejtalentovanější často nemají dost příležitostí vyrůst a stát se osobností.
Čím se v poslední době nejvíc zabýváte? Jste ještě pořád věrný i divadlu?
Michel Galabru
Francouzský herec narozený v roce 1924 začínal ve slavném divadle Comédie francaise, ale po sedmi letech přešel do bulvárních divadel. Ve filmu na sebe poprvé upozornil ve slavné Knoflíkové válce, kde hrál jednoho z otců, jako komik se proslavil především rolí rotmistra Gerbera ve filmu Četník ze Saint-Tropez po boku Louise de Funese. Četnická série ho předurčila k dalším komickým figurkám především nerudných policistů, byrokratů a otců rodin. K jeho nejvýraznějším psychologickým postavám patří vyšinutý bývalý seržant francouzské armády Bouvier v dramatu Bertranda Taverniera Soudce a vrah, za který dostal nejvyšší francouzské ocenění: Césara za nejlepší herecký výkon.
Divadlo mě nepřestane bavit do konce mých dnů. Právě jsem dokončil turné s hrou Dobrou chuť, pánové, kterou napsal můj syn. A připravuji divadelní festival pod širým nebem, na nádvořích hradů.