Článek
Hlídáte vnuka často?
No spíš občas… Moje nejstarší dcera Míša dělá na starý kolena autoškolu, bude jí čtyřicet. Když má jízdy nebo potřebuje něco zařídit, tak Vojtíška pohlídám nebo s ním zajdu na procházku. Teď to jde, mám víc času, kvůli covidu odpadají některá autorská čtení. Jen dneska mám po tom hlídání ještě charitativní dražbu.
Dodržujete stále svůj obvyklý pracovní režim, kdy každé dopoledne trávíte psaním?
Jo, to mám celoživotně. Jsem sám sobě šéfem, ovšem laskavým, takže začínám v devět. Píšu trochu dýl než kdysi, klidně do odpoledne. Není to proto, že bych byl takovej pracant, ale proto, že už mi to jde pomalejc.
Teď můžu trochu zvolnit, protože jsem zrovna dopsal další knížku, bude se jmenovat Šedesát báječných let, jsou to moje paměti. Měla by vyjít příští rok, snad se to povede před mými šedesátinami, slavím je na jaře. To by se mi líbilo, mohl bych ji rozdávat na mejdanech. Zároveň připravuju sbírku povídek, nějakých osm deset už mám napsaných.
Tak to jste dost produktivní. Nedávno vyšla vaše kniha Dula, pár měsíců před ní covidový deník s názvem Zrušený rok. Kolik toho za den napíšete?
Moje pracovitost je trochu optický klam. U deníku stačí napsat stránku denně, to máte za půl hodiny nebo za hodinku hotové, pak už můžete klidně psát jinou knížku. Povídky mají zase tu výhodu, že se dají psát kdykoli, tu práci lze snadno přerušovat. Nevyžaduje to soustavnost, jako když píšu román. Takže třeba za jeden víkend napíšu povídku a pak zase čtrnáct dní pracuju na něčem jiném. Ale abych odpověděl na vaši otázku, tak moje obvyklé penzum jsou tři nebo čtyři napsané stránky denně.
Tušíte, kdo teď vaše knihy nejvíc čte?
Pokud bych měl vycházet ze své vlastní zkušenosti, z autorských čtení a besed, tak tam v publiku vždycky převažovaly ženy. Věk mých čtenářek stoupá spolu s mým věkem, už to asi nebudou patnáctky ani dvacítky, ale spíš ženy ve věku třicet až padesát let. I víc.
Berete autorská čtení jako povinnou propagaci, nebo v tom nacházíte i něco dalšího?
Vždycky jsem zastával názor, že spisovatel by se neměl svým čtenářům vyhýbat, a to dodržuju i za těchto svízelných podmínek. Má to i další bonusy. Na reakcích publika si autor vyzkouší, co to vlastně napsal, jestli je to dost dobrý. Dělám autorská čtení třicet let, takže už poznám, jak vypadá znuděné, nebo naopak pobavené publikum. Někdy se stane, že čtu ještě z rukopisu, v tom případě můžu do textu na základě reakcí zasáhnout, něco zkrátit, vypustit, nějakou scénu třeba odvulgarizovat – to když zaznamenám pohoršení posluchačů.
Komunikujete se čtenářkami a čtenáři i prostřednictvím sociálních sítí nebo mailu?
Ano, ale musím se jim zde tímto omluvit, nestíhám moc odepisovat. Asi před třemi lety mi v nakladatelství doporučili, abych si zřídil Facebook, tak jsem je poslechnul. Ale když si rozkliknu nové žádosti o přátelství a vidím jich tam sto dvacet, není v mých silách to všechno zpracovávat. Výjimečně odpovím na reakce, které jsou přímo pod příspěvkem, pokud mám zrovna čas.
Kontakt se čtenářkami a čtenáři považuje za podstatný pro svou práci, získává díky nim i zpětnou vazbu.
Možná by to chtělo někoho, kdo by se vám o sociální sítě staral.
No, možná kdyby tady se mnou žila nějaká ochotná partnerka, třeba by to dělala. Jednu dobu to tak trochu bylo. Ale teď už jsem na to zase na všechno sám, a to nejen na sociální sítě, takže i zvládnout to musím sám, jak zní text známé písně.
Věděl byste, kolik se vašich knih prodalo celkově?
Když se sečtou všechna vydání mých knih v Československém spisovateli, potom u mého dlouholetého nakladatele Martina Reinera v Druhém městě, dříve nakladatelství Petrov, a teď tedy v mém současném nakladatelství Euromedia, nebude přehnané, když řeknu, že se ten celkový prodej pohybuje v řádu milionů. Nejúspěšnější knihy, jako jsou Účastníci zájezdu nebo Báječná léta pod psa, dosáhly včetně reedic statisícových prodejů.
A pak tu máme ještě celkovou čtenost, která odráží i knihy půjčené z knihoven. Zkusila jsem si vaše knihy vyhledat v pobočkách Městské knihovny v Praze, a třeba Báječná léta pod psa bych v širším centru města bez rezervace nesehnala, všechny svazky byly rozpůjčované.
Tak to je příjemná zpráva. Jsou skupiny lidí, které si čtou knihy převážně nebo výhradně prostřednictvím knihoven, třeba starší paní v důchodu si asi knížku za 350 korun nekoupí, podobné je to u studentů. Ale v rámci objektivity budiž řečeno, že zrovna Báječná léta jsou na seznamu povinné četby, v knihovnách je po nich logicky větší poptávka.
Za pár dní to bude devět let od chvíle, kdy jste se kvůli prasklé srdeční aortě ocitl na pokraji smrti a poté se musel vyrovnávat se zdravotními následky. Kam jste se za těch devět let posunul?
Posun vidím hlavně ve smíření se se svým stavem. Funguju s diářem a upomínkami v mobilu. Řeknu vám takovou perličku – píšu sám sobě esemesky. Když zrovna nemám po ruce diář a máma mi řekne, ať přijdu zítra na oběd, tak já, protože ji nechci jako už tolikrát naštvat, napíšu sám sobě esemesku: „Zítra oběd máma, 13.00“. Pak přijdu.
Hlavně že si umíte poradit.
No, jak kdy. Pokud si nevyfotím místo, kde jsem zaparkoval, vyjdu pak z nějaké akce a netuším, kde jsem to auto nechal, a jsem zoufalej. Lidi mi na to většinou říkají, že je to banální. Ale když jste v cizím městě, nejdřív nenajdete auto, pak těžko hledáte hotel, v němž jste se předtím ubytoval, a nakonec nemůžete najít svůj pokoj…
Nebo vám třeba v hotelu při předávání klíčů řeknou, že večer máte jít zadním vchodem. Během dne na to zapomenete, vrátíte se za tmy, stojíte u zamčeného předního vchodu, snažíte se dovolat majitelům toho hotelu, ale neberou to… Tak s takovými věcmi se pořád potýkám. (Dcera Míša přivádí malého Vojtu, Michal Viewegh ho usadí u televize a pustí mu jeho oblíbený animák.)
Dcera s vnukem bydlí poblíž?
Ano, hned tady naproti postavili baráček. A támhleta červená střecha (ukazuje o pár desítek metrů dál), tam bydlela zase maminka s tatínkem. Tatínek už je po smrti, dělával tady v Sázavě starostu. Brácha jejich dům využívá částečně jako letní byt, dost času tráví v Praze. Maminka teď bydlí v takové chaloupce za tím bráchovým domem.
Byl by nevděk, kdybych nezmínil další dobré sousedy, ke kterým chodím na grilovačky nebo na řekněme „ochutnávky vín“. Jednou na Štědrý den dopoledne, to jsem byl ještě se svojí dnes už bývalou manželkou, vládla u nás doma hektická, až nervózní atmosféra, uklízelo se a tak. V tom rozpoložení jsem napsal asi šesti nebo osmi sousedům esemesku, bylo v ní sprosté slovo, tak se omlouvám: „Koho serou Vánoce, ať přijde na panáka.“
A za chvíli jste měl plný dům.
Jo. Během dvaceti minut tady bylo narváno! Samí chlapi samozřejmě, ale pak si pro ně začaly chodit i manželky, tak jsme je taky pohostili. Stala se z toho tradice a mnoho let tady na té terase na Štědrý den stojí dvacet, někdy možná i třicet lidí. Covidový doby to trošku změnily, ale třeba se to zase vrátí. (Poodejde zkontrolovat Vojtíška poklidně sledujícího Spongeboba.)
Kontrolujete ho, i když sedí jen kousek od nás a vidíme na něj…
No jo, jsem nervózní dědeček. Ty doby, kdy jsem byl otcem malých dětí, jsou už příliš vzdálený. Dcerkám Sáře a Báře je šestnáct a osmnáct let, nejstarší Míšu jste před chvílí viděla. Takže jsem už dlouho malý děcko neměl a trochu jsem vyšel ze cviku. Dědečkovství je ale jinak mnohem větší pohoda než otcovství. To není full time job. Na hlídání se vždycky těším.
Může se vám hodit na Zboží.cz: