Michal Pavlíček: Kytarový trans je, jako když si zalítáte

Po vydání trojalba Srdeční záležitosti jsem pracoval na několika dalších projektech. Připravoval jsem především autorsky celou desku skupiny Stromboli. Není vůbec jednoduché navazovat na tu předešlou, která vyšla před pětadvaceti lety. Dával jsem si záležet na tom, aby ta nová byla co nejlepší.

Složil jsem také hudbu pro album Sociální sítě, pod nímž jsme podepsaní společně s textařem Michalem Horáčkem a zpěvákem Richardem Müllerem. Psal jsem také muziku pro filmy a seriály. Zabýval jsem se samozřejmě v mezičase i instrumentální tvorbou, tvořil jsem skladby pro kytaru a symfonický orchestr. A vedle toho jsem si shromažďoval nápady na své sólové album, které jsem zúročil teď. Vyšlo to tak nějak přirozeně.

Určitě. Hraji ve čtyřech kapelách se zpěváky a skládám písničky s pěveckými linkami především pro ně. Jsem ale duší kytarista a na svých deskách kladu důraz na kytarové výboje. Samozřejmě pro zpestření zařadím občas i zpívanou věc, pro kterou oslovím k realizaci zpěváky, o nichž si myslím, že se té role zhostí nejlépe.

Jsou mezi nimi také neznámí interpreti, kteří nejsou na scéně frekventovaní. A výběr textařů je také zásadní. Na albu jsou básně Michala Horáčka, Jana Sahary Hedla, Jáchyma Topola a Markéty Pilátové.

Vybral jsem skladby, které na první poslech nezapadají do zvuku Pražského výběru, BSP, Stromboli ani mé tvorby pro Moniku Načevu. Úplně se tomu však vyhnout nedá. Je to přece jenom můj tvůrčí rukopis, který se nedá odbourat. Ale snažil jsem prostě ty vokální skladby odlišit. Některé jsou víc psychedelické a například v písni Babalu jsou slyšet ozvěny punkových kořenů v kombinaci s rapem a la Načeva.

V minulosti napsala text pro Sběračku mušlí, kterou jsem složil pro Moniku Načevu. Markéta je zajímavá žena, spisovatelka. Spolupracujeme spolu, nedávno mi napsala jeden pěkný text pro album Ivy Kubelkové.

Píseň Babalu vznikla ale dříve. Babalu je skutečná postava ve skutečném příběhu. Když tato brazilská prostitutka, mohutná žena plná energie, viděla, že čím dál víc dětí v jejím rodném slumu padá do spárů překupníků drog a dělají jim poslíčky, řekla si, že jim musí pomoct. Začala budovat fotbalové mužstvo, a tak děti místo distribuování drog hrály fotbal a jezdily na mezislumová utkání. Markéta se s ní zná osobně.

Ano. Milly Honsovou jsem poznal, když jsem hrál před časem s Monikou Načevou v Mostě. Po koncertě za mnou přišla s tím, jestli bych si poslechl, jak zpívá. Vyslechl jsem si ji, ale nedá se říct, že bych byl jejím zpěvem úplně uhranutý. Měla trému, ale barvu hlasu měla skvělou. Po čase jsem ji pozval do studia. Její projev byl velmi citlivý, plný dynamiky se silným vibrátem. Ale mně učaroval její vnitřní obsah. Jen jsem jí ve finále ubral těch přehnaných kudrlinek. Nazpívala mi na desku skladbu Ztracenej čas, udělala to skvěle, a ještě skladbu Časy jsou zlý. Jezdí se mnou na mé koncerty, zpívá asi šest písní a den ode dne roste v úžasnou zpěvačku.

Na Elišku Dvořákovou jsem dostal tip od Moniky Načevy. Následně jsem viděl klip skupiny Kašpárek v rohlíku, ve kterém zpívá velmi energicky, přímočaře. Oslovil jsem ji a požádal, aby mou písničku nazpívala. A ona to udělala přesně tak, jak jsem si představoval. Jednoduše a bez móresů.

Ano, vznikla v tom období. Zhudebnil jsem tehdy víc Michalových básní a některé se na album nedostaly. Zrovna tahle byla od ostatních velmi odlišná a na to album se prostě nehodila. Ale líbila se nám. Tak jsem ji oprášil a zařadil na toto album.

Abych pravdu řekl, moc ne. Jen si občas poslechnu nějaké nové mladé rychlostřelce. V současné době je rychlost hry na kytaru velmi dominantní Ale nemůžete prostě třeba chtít po Gilmourovi z Pink Floyd, aby vnímal trendy a hrál rychle a zběsile.

Pro mě je zásadní jít svou cestou, nechat po sobě originální stopu. Nelze se moc a za každou přizpůsobovat novým trendům. Mám-li být upřímný, v mých letech jsem už tak trochu neměnný jako skála a vývoj ve hře na kytaru sleduji jen zpovzdáli. Znám kořeny, na kterých jsem vyrostl, ale u mě je pocit vlastní identity stěžejní.

Někdy mám chuť zahrát si pořádný nářez, jindy tklivou baladu. Tyto polohy mám v sobě vyvážené a obě se projevují v mé tvorbě, stejně tak na deskách a koncertech. Nejsem jednokolejný typ, stylově se příliš neomezuji. Mám tuhle svobodu v hudbě rád. A budu rád, když právě album Pošli to tam!, které se pohybuje na pokraji stylů, takto pro posluchače vyzní. A doufám, že jim má sóla nebudou připadat nudná.

Nemůžete ode mě slyšet jinou odpověď než že velmi pozitivní. Ale musí být o něčem, musí mít obsah, musí posluchače uhranout silnou emoci a energií. Nevýrazné, nudné kytarové sólo se nedá poslouchat. Obecně jim ale současná doba není nakloněna, v rocku a popu sóla mizí. Kytara je nicméně stále kultovní nástroj a pořád je na světě mnoho lidí, kteří se na ni snaží zahrát něco bravurního a mají své posluchače.

Víte, kytarový trans je, jako když si zalítáte. Je to něco úžasného. Jsem přesvědčen o tom, že kytarová sóla jen tak nevymřou. Třeba se i vrátí vlna, kdy budou zase víc v oblibě. Navíc vnímám, že pro mladé kytaristy je sólování stále něčím lákavým. Podívejte se třeba na Adama Krofiana z kapely The Atavists, která letos získala dvě Ceny Anděl. Je úžasný, hraje je zajímavě, a navíc za svou hru sbírá ovace.

Většinou poté, kdy je skladba hotová. Snažím se slovem přiblížit náladě, kterou jsem vytvořil, a najít taková, která by ji vystihla. Cítil jsem například, že nálada v jedné z mých skladeb je dramatičtější, ponurá. Nazval jsem ji proto Červánky, které ale v tomto případě vnímám jako temný krvavý obzor.

Jinou odlehčenější věc jsem nazval Jseš tak romantická. Skladba, kterou jsem pojmenoval Na druhém břehu, je pro mě zase ztvárněním bolestného odchodu. V názvech je zachyceno to, co pro mě jednotlivé instrumentálky vnitřně zobrazují.

Jednoznačně Odcházení. Je to vzpomínka na Václava Havla. Motiv jsem napsal pro jeho stejnojmenný film a pěveckou linku dema jsem do něj tehdy nakvílel svahilštinou. Václav se ji snažil otextovat, ale nakonec jsme se dohodli, že ve filmu použijeme verzi s tím mým kvílením, protože bylo ve své syrovosti a náladě nejblíž Havlovu absurdistánu.

Měl tuhle píseň rád. Václavův odkaz v této době ve mně silně rezonuje, proto jsem ji zařadil na své album jako vzpomínku na člověka, který pro mě, a nejenom pro mě, znamenal velmi mnoho. Oslovil jsem Vlastu Třešňáka a ten o něm napsal silný text. Nazpíval ho společně s Monikou Načevou.

Havla si vážím nejen jako člověka, ale i jako prezidenta, který nás přivedl ke svobodě a demokracii a kterému se pro jeho vnitřní sílu, slušnost a kredit klaněl celý svět. Odmítání nebo zpochybnění jeho odkazu, plivání na něj, je obrazem rozpolcené doby, v níž se překrucují pravdy a k moci se dostávají lidé s diktátorskými sklony.

Pražský výběr má momentálně hotových asi patnáct skladeb, které jsme složili všichni v kapele, každý za sebe. Jsou hodně rozdílné, je to takový pelmel, který už rok leží a my od něho nabíráme odstup, aby se nám ty písničky lépe hodnotily. Uděláme ještě pár dalších, pak z nich vybereme a novou desku Pražského výběru určitě natočíme. Termín vydání zatím žádný není, ale za sebe bych ji rád představil příští rok. Musí být skvělá, jinak to nemá smysl.

Připravujeme také materiál pro BSP. Zatím je to ve formě demosnímků, Ota Balage píše, já připravuju písně také. Chtěli bychom, kdyby singl vyšel letos na podzim. Bylo by to pětadvacet let po druhé a zatím poslední naší desce nazvané BSP II: Michal Pavlíček For Kamil Střihavka With The Assistance Of Ota Balage. Nespěcháme a písně cizelujeme.

S touhle kapelou máme za sebou silný comeback. V roce 2014 vyšlo album Fiat Lux, jež navázalo na druhou řadovku Shutdown z roku 1989. Nyní si zahrávám s myšlenkou dát skupině nový háv, který by byl více postavený na akustickém hraní a zvuku. V tom duchu skládám. Ale bude to běh na delší trať.

V současné době natáčím a produkuji desku zpěvačce Ivě Kubelkové, pro kterou jsem napsal třináct skladeb. Ona si je otextovala a mělo by to být venku v říjnu. Takže práce mám dost.

Může se vám hodit na Seznamu: