Článek
Proč jste si po sérii původních muzikálů zvolil právě Pomádu? Souvisí to s jejím čtyřicetiletým jubileem, které si letos po světě připomíná řada nových produkcí?
Částečně ano, ale není to hlavní důvod. V posledních letech jsem zaznamenal velký zájem o retro, ať už v módě nebo u filmového průmyslu. Zároveň Osmý světadíl i Robin Hood byl hodně o mladých lidech, což je i Pomáda. Takže to do sebe zapadlo. Velkou roli sehrál i fakt, že pro tak náročný titul mám ideálního choreografa i režiséra.
Co pro vás osobně Pomáda představuje?
Moje studentská léta na konzervatoři, kdy jsem ji v kině Květen viděl snad pětatřicetkrát. Všechny nás tehdy poznamenala – tancovali jsme jako Travolta, oblékali se jako on, napodobovali ho ve všem. V sedmnácti letech to byl pro nás únik z doby, která nás obklopovala.
Těší mě, že na konkurz na Pomádu přišlo čtyři sta mladých lidí a z toho tři sta kvalitních. V nejužším výběru už se prakticky rozhodovalo jen o typech, protože všichni byli dobří. Byl bych rád, kdyby dnešní mladé lidi na jevišti i v hledišti oslovila Pomáda tak, jako tehdy nás.
Kalich dnes už dávno není jen muzikálovým divadlem…
Máme na repertoáru čtrnáct činoher, k nimž každoročně přibývají další, deset muzikálů a hudebních komedií. Uvádět činohru byl od založení divadla můj záměr. Když jsme Kalich otevírali Hamletem, podařilo se nám zvednout již klesající křivku diváckého zájmu o muzikál v Praze. Bylo mi jasné, že jen muzikálem divadlo žít nemůže. Prvním činoherním titulem byl Natěrač s Pavlem Zedníčkem a Janou Paulovou, kteří u nás postupně zdomácněli a letos oslavili tisící představení.
Kalich nemá vlastní soubor, ale hrají tu herecké špičky jako Iva Janžurová, Jiří Bartoška, Bolek Polívka, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Milan Lasica, Bob Klepl, Jaroslava Kretschmerová a další. Jak je získáváte ke spolupráci?
Na to neexistuje žádný recept, je to otázka vztahů, důvěry, výběru hry s myšlenkou na konkrétního herce. Když jsme se například rozhodli uvést Mou hru, věděl jsem, že hlavní mužskou roli nemůže ztvárnit nikdo jiný než Jirka Bartoška, který ale už osm let na jevišti žádnou novou roli nenazkoušel. Když si přečetl text, tak na nabídku kývnul s tím, že ta postava je hodně o něm. A já jsem byl moc rád, že jsem se v tom nemýlil. Divadlo je pro mě jako puzzle, kdy věci do sebe musí zapadat, a pokud ne, tak prostě nefunguje.
Nikoho z těch, kteří u nás hrajou, jsem do spolupráce nenutil. Všichni se tu cítí spokojení. Když sem poprvé přišel Vláďa Tesařík, který hrál s bratrem hrobníky v Hamletovi, tak protože byl senzibil a léčitel, hned vycítil, že tu bude hercům i divákům dobře. S týmem, s nímž tu působím od samého začátku a s nímž už se dokážeme domlouvat beze slov, se snažím hercům vytvořit nejen optimální podmínky k práci, ale až domáckou pohodu.
Jaký divák chodí do Kalichu?
Mým záměrem od počátku bylo repertoárově a žánrově široké divadlo, takže máme velké generační rozpětí od mladých lidí až po seniory. Muzikálový divák je ze sedmdesáti procent mimopražský, činoherní je spíš z Prahy a středních Čech. Smysl našeho divadla nevidím v tom, abychom diváky vychovávali nebo poučovali, chceme je bavit, ale tak, aby naše představení mělo ještě nějakou další vypovídací hodnotu. Aby diváci odcházeli spokojeni a vraceli se k nám za dobrou náladou.
Kvalitní bulvár dělal už Ota Ornest v legendární éře Městských divadel pražských…
Přesně tak a není za co se stydět. Než jsem se vzdal pozice člena poradního sboru primátora hl. m. Prahy, dostatečně jsem si užil diskusí, co je bulvár, komerce a co „pravé“ umění. Dělit diváky na ty, co chodí do divadel s tzv. náročným repertoárem, a na ty, co se jdou především bavit, zvláště když ti první jsou podle magistrátní komise jediní správní, zatímco ti druzí primitivní blbci, tak s tím se nikdy neztotožním. To přece prověří až čas. Vzpomeňte si na popularitu Osvobozeného divadla V+W.
Nikdy jste nezalitoval, že jste hereckou kariéru vyměnil za vlastní divadlo?
Rozhodně ne. Už na konzervatoři jsem pochopil, že herectví mě tak moc nenaplňuje, ostatně jsem toho měl jako dítě už hodně za sebou. I proto jsem už v roce 1986 založil All Colours Theatre, které funguje dodnes a často hostuje i v zahraničí, a teď už čtrnáctou sezónu provozuju Kalich a to bez jakýchkoli dotací. Mě to strašně baví, od herců a režisérů, s nimiž spolupracuju, se pořád spoustu věcí učím. Myslím, že člověk se musí stále vyvíjet a být duševně bohatý, aby mohl být šťastný.
Vy ale šťastný jste, vlastně si celý život plníte sny. Máte vůbec ještě nějaké nesplněné?
Máte pravdu. Jsem šťastný, že do Kalichu chodí diváci, že jsme letos byli osmým nejnavštěvovanějším divadlem v České republice a prvním ze soukromých, že s Kalichem spolupracují prvotřídní herci a že je těší tady pracovat.
A co se týká nesplněných snů – rád bych v budoucnu v Kalichu vybudoval centrum, kde by se talentovaní mladí lidé se zájmem o muzikál mohli celoročně vzdělávat v tanci, zpěvu i herectví a potom by měli možnost na jevišti v Kalichu vystoupit v company i v menších rolích a tím dále růst. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že sebelepší herecká škola vám nedá nikdy tolik jako praxe.