Článek
Čím se živíte?
Už dva roky žiju na volné noze. Je to dost dřina. Jsem živnostník, všechno si platím ze svého a přitom se mohu věnovat psaní. Vydělávám si taky reklamními texty, píšu slogany, propagační letáky. Držím se zásad, že pracuji pouze externě a nedělám reklamu na alkohol ani na cigarety. V pondělí ráno nemusím do kanceláře, ale sednu si k počítači, abych pokračoval na svém románu.
Je to typické pro vaše vrstevníky?
Jsme generací kompromisů. Mnoho mých přátel se zcela otevřeně přiznává k tomu, že mají práci, která je pouze živí a která jim umožňuje, aby se potom mohli věnovat svým zálibám. To, co by chtěli opravdu dělat - ať už jde o umění nebo literaturu -, se dostává do pozice jakéhosi koníčka. Ovšem tohle bude už asi typické pro současné evropské umění. My tady velmi dobře známe, co to byla politická cenzura. A dnes jsme svědky něčeho, co by se dalo nazvat ekonomickou cenzurou. Veřejnost se jen s velkými obtížemi dostává k některým kritickým informacím.
Reklama vás baví?
Na reklamě mě fascinuje jedna věc. Kdykoliv děláte výzkum, v němž se ptáte lidí, jak je ovlivňuje reklama, každý vám řekne, že nijak. To je někdy opravdu až směšné. Nedávno slovenští spotřebitelé uvedli reklamu dokonce až na posledním místě, když měli říct, podle čeho se rozhodují při nákupu. Všichni se velmi rádi necháváme přesvědčovat reklamou, ale rozhodně si to nechceme přiznat. Přece nejsme tak naivní a povrchní, abychom uvěřili nějaké propagaci výrobků! Někdy musím vymyslet propagační spot na pudink, který mi přitom vůbec nechutná. Ale řeknu si, že jeden puding mi umožní psát další měsíc svůj nový román. Vyplatí se to, nebo ne? Proč bych to neudělal? Pokud se člověk pokouší dělat reklamu poctivě, dobře, může jít i o zajímavou, příjemnou a taky hodně inspirativní práci.
Nepozoroval jste na sobě, že byste lidmi, pro které vymýšlíte reklamu, začal pohrdat? Že jsou přece jen blbí, když uvěří reklamě třeba na nějaký pudink?
Proč? Ti lidé jsou přece nejdůležitější, právě je musí moje práce zaujmout a přesvědčit. Rozpory, o nichž jsem mluvil, jdou ještě dál. Velká část lidí, kteří se k současnému světu staví kriticky, už pochopila, že pokud chtějí vyjádřit svůj názor, musí nakonec stejně vstoupit do médií. Něco jako boj proti systému jeho vlastními zbraněmi. Zrodilo se celé hnutí "culture jamming", které se pokouší o kreativní reklamu s politickým podtextem. Tak třeba ilegálně přelepují a vylepují billboardy, aby protestovali proti jiným billboardům. Je to špatné? Směšné? Ovšem kdo sám není v médiích a neprezentuje se v nich, neexistuje.
Pamatujete si na minulý režim? A co vám říká underground?
Byl jsem ještě dítě, ale leccos si vybavuji. Jezdil jsem na prázdniny do Donoval u Banské Bystrice. Ta byla tradičně považována za partyzánské centrum a líheň komunismu, takže jsem tam na vlastní kůži zažil ty potěmkinovské zvyky. Když začaly v srpnu oslavy výročí povstání, najednou byly k dostání mandarinky i banány, stromy zasazovali potentáti rovnou do betonu a město se na týden proměnilo ve zcela jiný svět. Ale jen na týden, potom se všecko vrátilo do starých kolejí. To si i malé dítě říkalo, že na tom je něco nemocného.
Československý underground byl pro mě velkým zjevením. Opravdu hodně mě ovlivnil spisovatel a filosof Egon Bondy. A nejenom proto, že jsem ho poznal, když mi bylo sedmnáct a že si přečetl moje texty, začal mi dodávat kuráž a podporovat mě. Fenomén českého a slovenského undergroundu byl zcela jedinečný. Nelze si nevšimnout té souhry okolností, že zatímco v Americe vzniklo v 50. letech hnutí beat generation, tady za železnou oponou se formoval underground. To jen dokazuje, že oba systémy, jak kapitalistický, tak i komunistický, si přirozeně vytvářely vlastní kontrakulturu vedle toho, že oba rovněž stvořily svět masové kultury.
Co si o tomto fenoménu myslíte?
Masová kultura nevyžaduje od příjemce žádnou tvořivou účast. Ale svou masovou kulturu měla každá společnost již od helenismu, nejde o nic nového. Nová je její podoba a agresivita v digitálním věku. Současná masová média lidem nenápadně vnucují svůj názor a jistý vkus, opravdu chtějí diváky a posluchače ubavit až k smrti.
Připadá mi směšné, jak masmédia často kritizují odlišnost druhých. Stačí jen, aby byli jinak oblečení, měli odlišné účesy a třeba jinou sexuální orientaci nebo extravagantnější vkus, a veřejnost je už dopředu kvůli jinakosti podezřívá. A přitom se za jejími zády dějou mnohem horší věci.
Když slovenská policie rozehnala loni jednu akci podobnou českému Czechteku, ospravedlňovala svůj zásah tím, že se techno party konala v chráněné krajinné oblasti. Proti tomu asi nelze nic namítat. Ale když se v Chráněné krajinné oblasti Vysoké Tatry vybuduje golfové hřiště, ačkoliv proti tomu protestuje třicet ochranářských organizací, média o tom nereferují ani slovem. Nikoho ze státních úředníků to "nezajímá". Spojení politiky a byznysu pak uvádí takový zásah do jiných souvislostí.
Co pro vás znamenala techno kultura? Nějakou alternativu, nový underground, nástup nové generace, nové kultury?
Dnes žijeme v úplně jiné situaci než za časů undergroundu 70. a 80. let. Tehdy byli lidé pod policejním dohledem a psát, vydávat, distribuovat knížky nebo organizovat koncerty mohli jenom v ilegalitě. Přitom se však dalo vyžít s málem, protože to sociální systém umožňoval. Tohle už tak snadno nejde, protože by to spisovatele stálo veškerou energii a jistě taky všechny peníze. Společnost má jinou strukturu, uživit se na volné noze není snadné.
Na začátku 90. let jsem hodně věcí spojených s techno a cyber kulturou velmi prožíval a živil jsem se lecjakými, až naivními nadějemi. Zdálo se mi, jako kdyby naše generace našla vlastní formu sebevyjádření i zábavy, která byla zcela odlišná od toho, co znali naši rodiče.
Dneska se na techno kulturu díváte jak?
To, jak rychle nastal výprodej této mladé kultury, jak se smysl celého hnutí zvrátil ve svůj protiklad, mě hodně zklamalo. Ve druhé polovině 90. let se nových trendů chopily korporace a naše generace na to nedokázala zareagovat. To je také docela milá ironie. Na druhé straně se scéna postupně rozdrobila, vzniklo obrovské spektrum hudebních stylů a troufám si tvrdit, že tohle hnutí přispělo i k rozkvětu mladého umění, jaké se objevilo v poslední době po celé Evropě. V Německu, v Rakousku, v Anglii je v obrovském laufu mladá literatura. Nikdy nevycházelo tolik začínajících autorů a zajímavých debutů jako dnes. Je to autentické umění vizuální generace, která na rozdíl od předcházejících byla odkojena barevnou televizí, reklamou a počítačovými hrami.
Vaše příběhy někdy ubíhají v obrovském trysku a na psychologii v nich moc času nezbývá.
Moje hrdiny opravdu charakterizuje hlavně prostředí, kde žijí. Klasický psychologický román je nepoužitelný pro to, co chci psát já. Ale kniha, kterou píšu teď, je dost odlišná od mých předchozích próz. Snažím se v ní postihnout svou zkušenost z cest po Evropě a Americe v uplynulých dvou letech. Nechci se dívat na svět jenom z bratislavské perspektivy, i když i to mám rád. Globalizaci už poznávám vlastníma očima a mnohokrát jsem zjistil, že to, co jsme považovali před deseti lety za science fiction, je dnes suchopárná realita. Zároveň jsem si venku mnohem víc uvědomil, že masovou kulturu po celém světě spojuje především fenomén lidského těla, tělesnosti, jež se nonstop prezentuje v médiích i v soukromí. Ve světě je tento trend o hodně dál než u nás, ale rychle se mu přibližujeme.
Vy také?
No, také jsem v uplynulých dvou letech hodně změnil životní styl. Zdravěji jím, spím alespoň sedm hodin, chodím pravidelně cvičit... Namlouvám si, že jsem se tak rozhodl kvůli zdraví a odreagovaní se od sezení u počítače. Ale možná jsem jenom další obětí reklamy a médií.
Celý rozhovor je otištěn ve čtvrteční příloze Práva Salon.