Michal Horáček: Psát baladu je fanfarónství

Když jsem byl kluk, dávala mi maminka číst knížky, které sama milovala a považovala je za důležité i pro mne. Bylo mi asi jedenáct, když mi přinesla 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, které napsal v roce 1936 Vítězslav Nezval. Tomu, o čem psal, jsem v té době moc nerozuměl, ale villonská balada mě zaujala svou až arogantně přísnou formou a strukturou.

Cítil jsem v ní ozvuk středověkých rytířských turnajů a furiantských pokusů o nemožné. Tohle ve mně zůstalo zadřené a po čtyřiceti letech jsem se k nezvalovské baladě vrátil. Tentokrát mě oslovila hlavně tím, že je napsaná s takovou lehkostí, elegancí a brilancí, že si čtenář neznalý zákonů balady vůbec tu formální svázanost neuvědomí.

Především to, že čeština je pro baladu báječný jazyk. Napsal jsem balady i v angličtině, ale to není ono: angličtina nemá rody, pádová zakončení ani zdrobněliny, takže je při vší bohatosti slovníku vlastně chudá. Balada v angličtině prostě nevoní tak jako v češtině. Kdysi to vystihl Jan Werich srovnáním, že „kulaťoučké jablíčko“ není totéž co „round little apple“. První zavoní, druhé je strohým popisem inženýra. Chci, aby slova básně nějak voněla.

Žijeme v pragmatické době, která chce všechno vyjádřit co nejrychleji. A za to platí krutou daň. Já bych chtěl využít co možná maxima nástrojů, které nám čeština nabízí, a přispět s její neocenitelnou pomocí nikoli ke zjednodušení, ale naopak k vnímání složitosti, pestrosti a nesamozřejmosti světa. Dalším důvodem je, že v současné české literatuře rýmovaná poezie očividně vyklízí pole, vychází z módy. A mně se vždycky víc líbilo bojovat za outsidery než stát na straně momentálních vítězů.

A do třetice – pragmatismus vede k hledání nejsnazších řešení. V praktickém životě to možná má své výhody, ale to pro umění neplatí. Tam je třeba chodit cestami nejobtížnějšími. A právě takovou cestu balada nabízí: autor smí použít v celé básni jen tři rýmové koncovky, dodržet jejich stanovené střídání, v předepsaném místě vložit tentýž refrén… A mnoho jiného.

Cítil jsem se být jako básník nezkušeným debutantem, tak jsem se obrátil o profesionální pomoc. A to k literární historičce a kritičce Daniele Iwashitě, která přijala nevděčnou roli mé editorky. Vděčím jí za řadu připomínek, které mě neodradily od cest obtížných, ale od těch slepých. Po dvou letech vybrala ze sedmdesáti básní třicet čtyři, které vyjdou v květnu knižně s titulem Český kalendář.

Švandovo divadlo projevilo odvahu uspořádat dvanáct večerů během roku, z nichž každý bude uveden pouze jednou, vždy třetí neděli v měsíci. Moje balady tam zazní jak v podobě mluvené, tak i zpívané. Jevištní podoba balad je zcela v rukou režiséra a uměleckého šéfa Švandova divadla Doda Gombára, který uvedl na scénu i můj Kudykam. Nechtěl jsem, aby se hudební podoby balad ujal jediný skladatel, ale aby se na tom podíleli lidé, kteří tady se mnou žijí, právě proto, že je to náš společný Český kalendář. Tak jsem k jejich zhudebnění vyzval na webu.

Sešlo se na tisíc kompozic a mezi autory byli hlavně zcela neznámí hudebníci. Třetím výstupem Českého kalendáře pak bude dvojcédéčko těchto zhudebněných balad, které vzniká ve studiu s interprety Vojtěchem a Viktorem Dykem, Ondřejem Rumlem, Katarínou Koščovou, Lucií Šoralovou, Zdeňkem Svěrákem a dalšími osobnostmi české i slovenské tvůrčí scény.

Takovou stabilní čtyřkou bude Lucia Šoralová, alternovaná Lenkou Novou, Petra Hřebíčková, František Segrado a Ondřej Ruml a s nimi pokaždé jiní hosté. V lednu to bude slovenská zpěvačka a skladatelka Katarína Koščová. Živý orchestr na scéně bude hrát pod vedením Mateje Benka. Mám radost, že se našlo tolik lidí ochotných jít do nevyzkoušeného projektu a vynaložit nemalé úsilí na něco, co se bude hrát – a honorovat – pouze jednou. Jak přijme Český kalendář publikum, nedokážu odhadnout.

Ale třeba to někoho přivede k tomu, aby si vzal do ruky baladu, třeba ani ne moji, a prožil s ní podobně inspirativní chvíle, jakou jsem před pomalu padesáti lety poprvé prožil i já.