Článek
Hra o Ellingovi a Kjellovi je výjimečná tím, že se na citlivé téma dívá optikou komedie. Pro herce je ale ošidná v tom, aby se z úsměvu nestal výsměch. Jak to vnímáte jako představitel Kjella?
Máte pravdu, je velice složité, abychom se těmto lidem nesmáli, ale dokázali je pochopit. Byli jsme si toho od počátku zkoušek vědomi a snažili jsme se krásně napsané hře neublížit. Vede k tomu zřejmě jediná cesta - totální čistota, upřímnost a odevzdanost textu. To zní sice velmi jednoduše, ale teď, těsně před premiérou, zjišťujeme, jak je to obtížné.
Protagonisté Hellsteniovy hry jsou charakterizováni jako autisté. Máte s podobně postiženými lidmi osobní zkušenost?
Oni nejsou čistí autisté, alespoň ne Kjell, který moc stojí o to, mít ženu a rodinu. Jedním z paradoxů hry je, že tito dva výjimeční jedinci se usilovně snaží zařadit se do uniformní šedi okolní společnosti, což se jim nakonec podaří. Důležité je, že jsou na to dva. Plujou spolu na jedné lodi, semknutě cestují příběhem, jeden od druhého se učí, vzájemně si pomáhají. Ale k vaší otázce: mám pár známých, kteří mají děti nebo příbuzné s tímto postižením.
Myslím, že pro herce je snazší najít cestu ke komunikaci s nimi, protože herec každý den prožívá jiné osudy, a je proto naladěn vcítit se do myšlení a cítění druhých. S bráchou se nevyhýbáme kontaktu s psychicky postiženými lidmi, spíš naopak, rádi se s nimi potkáváme na besedách, protože to je radost, kterou můžeme jim i sobě dopřát.
Máte poct, že naše společnost je dostatečně připravená přijmout do svého středu psychicky odlišné jedince?
Na to není jednoznačná odpověď. Tahle společnost nebyla dlouhá léta vychovávána k tomu, aby se s těmito lidmi dokázala sblížit. A pak - jako by nám chyběla velkorysost a otevřenost zemí, které mají moře a slunce. Měl jsem před nedávnem možnost žít dlouhou dobu venku a pociťuju teď daleko ostřeji, jak se lidé u nás pořád usmívají, ale je v nich cítit velké napětí a neuvolněnost.
Byl bych rád, kdyby diváci po představení přišli na to, o kolik jsou postavy této hry otevřenější a upřímnější než my. Elling a Kjell mají pořád otevřené dveře jako prosbu o to, aby je ostatní vzali mezi sebe. Ale jejich upřímnost budí nedůvěru. V tom je jeden ze smutných paradoxů této krásné i hořké hry.
Dozvěděl jste se prostřednictvím Kjella něco o sobě samém?
Oba jsme se s bratrem v těchto rolích potkávali s vlastním dětstvím. V mnoha situacích se Elling ke Kjellovi chová úplně stejně, jak se choval brácha ke mně. Takže jsme se skrze své postavy dozvěděli něco o tom, kdo jsme a jací jsme. Nás dva dělí deset let a vlastně jsme na sebe v dětství neměli moc času. Teď si to vynahrazujeme. Máme se hrozně rádi a jeden na druhého nedáme dopustit.
Jak se vám jako herci pracovalo s bratrem?
Fantasticky. Po Marberově hře Na dotek je to teprve druhá příležitost ke společné práci a v tak těsném kontaktu jsme spolu na jevišti poprvé. Vladimír je podle mě nejlepší herec své generace a jeden z nejlepších našich herců. Práce s ním je nejen pro mě, ale pro všechny kolem velká škola. Pořád se od něj mám co učit a je to velká radost.
Nemáte obavy, že publikum Kalichu je zvyklé spíš na jednodušší komediální tituly?
Asi to tak je, ale třeba to může být i výhoda. Tato hra není jen pro nějaké výlučné publikum, ale měla by oslovovat co nejširší okruh lidí. A jestli v těch, co do divadla normálně nechodí, probudí chuť přijít i na něco jiného, tím líp.
Inscenace v režii Ondřeje Zajíce má premiéru v pondělí v pražském Divadle Kalich.