Michal Cihlář je mistrem užité grafiky

Většina laiků zná tvorbu tohoto umělce prostřednictvím grafické práce, kterou léta tvořil pro pražskou zoo, málokdo ale ví, že se věnuje i tematicky mnohem hlubším námětům nebo námětům, které mají fungovat jako svébytné svědectví dnešní doby.

Spolupráci se zoo jsem už před pěti lety ukončil a s její současnou grafickou podobou nemám nic společného… To škatulkování ale takhle primitivně opravdu fungovalo. Přitom jsem se v té době linorytu věnoval už přes patnáct let. Myslím si ale, že tuto „nálepku“ jsem ze sebe začal sám úspěšně strhávat. A to nejen tím, že jsem zoo zažaloval za porušování autorských práv.

Léta se ženou, s Veronikou Richterovou (pozn. red.: výtvarnicí, kterou veřejnost zná jako autorku uměleckých děl vznikajících z nepotřebných petlahví), koncepčně fotografujeme všední věci a ze snímků tvoříme série. Máme třeba velké sbírky poklopů od kanálů, mříží, portrétů zvířat, srdcí, drátů nebo cedulek od veřejných záchodků. Tím, že hodně cestujeme, vznikají mezi jednotlivými snímky se stejným obsahem nečekaně silné vazby a souvislosti. Některá témata právě zpracováváme do našich autorských knih. Současně zakončujeme letitý sběr dalšího materiálu pro monografii lidového PET artu… Ve své volné tvorbě se teď věnuji jedinému námětu, erotickým pomůckám. A zdaleka s tím nejsem u konce.

Vedla mne k tomu jednak zvědavost a jednak dekadentní přitažlivost. Výlohy sexshopů sleduji léta, a tak vidím, jak v Německu nebo ve Francii bylo originální zboží vytěsněno čínskou produkcí. Nešetrně zasáhla i globalizace a prudérnost EU. Velkoformátové kolorované linoryty dělám výhradně podle vlastních fotografií a mapuji si tak subkulturu, která rychle chřadne.

Nadsázku a ironii používám, ale vtipnost jsem si zakázal. I ten zmíněný Gott byl jen reakcí na výzvu k účasti na výstavě s názvem Jako ženy, kde Viktor Pivovarov od přizvaných umělců požadoval, aby vytvořili dílo, které by asi vzniklo, kdyby byli ženou. Těch tisků s Gottem bylo 21 a na stěně galerie jsem je vystavil všechny, takže vznikl dojem, že se díváte na stůl s opulentní hostinou dortů… Hodně se věnuji taky zátiším. A to právě proto, že vedle sebe můžu naprosto klasicky zobrazit různé zcela nesourodé předměty, třeba mucholapku, plechovou hračku zebry, vibrátor a kočičí konzervu.

Jsou to stále Váchal a Švabinský. Ze zahraničních třeba Peter Beard, který si kolážuje neuvěřitelně výtvarné deníky.

Ano, sám si podobné cestovní deníčky vedu už přes dvacet let a nedávno jsem z těch nejzajímavějších dvoustránek začal sestavovat retrospektivní publikaci.

Já myslím, že ano. Bohužel všichni se dnes jen hrdě hlásí k designu, který jde často pro svou výtvarnou křečovitost zcela proti smyslu opravdového užitého umění.

Asi zase rukama.