Michal Ambrož z Jasné Páky: Chtěli jsme se jenom bavit

Na konci sedmdesátých let jsem podepsal Chartu 77. Záhy jsem ale kvůli rodině musel svůj podpis odvolat. Kdyby se to nestalo, asi by se můj osud odvíjel úplně jinak. Chartu jsem podepisoval ve druhé vlně, v době, kdy ji podepsali Vlasta Třešňák, Zbyněk Benýšek, Vratislav Brabenec a další. Většina z nich nakonec emigrovala. V Čechách zůstal jen Petr Uhl, kterého komunisté zavřeli. Polovina mých kamarádů odešla ze země.

Já v té době končil konzervatoř, učil jsem děti hrát na kytaru a přemýšlel, co bude dál. S mou tehdejší partnerkou a pozdější ženou jsme se rozhodli založit kapelu. Jmenovala se Mrňous Singers, na bicí v ní hrál David Koller a zpíval Dáda Albrecht, pozdější členové Jasné Páky. Hodně jsme zkoušeli, ale odehráli jsme jenom jeden koncert.

Následně jsme se rozhodli založit si novou kapelu, vykašlat se na politiku a dělat si, co budeme chtít. Dali jsme si název Jasná Páka, odehráli prvních pár koncertů a během nich jsme se stali na tehdejší scéně tak trochu kultovní. Nesnažili jsme se o to, nic jsme pro to nedělali, ale stalo se.

Bylo to asi duchem doby. V roce 1981 komunisti zakázali Vláďu Mišíka a většina lidí, kteří hráli do té doby bigbít, se přesunula k jazz rocku. V tom žánru byl klid, komunisté kapely nezakazovali. Jenže fanoušci hudby chtěli bigbít.

Poslouchali jsme novovlnné kapely a snažili se přiblížit americkým The B-52’s, což se nám nikdy nepodařilo. Mimo to nás fascinovali staří Rolling Stones a trochu nás zasáhl i punk rock. Jedna z našich prvních písniček se jmenovala Kousej. Byla to coververze skladby No Say od britských Wire, dnes již zapomenuté punkrockové kapely.

Vzpomínám si, že jsem byl pozván na pohovor na městský výbor strany, kde jsem musel vyplnit dotazník. Jedna z otázek v něm byla, jestli hrajeme punk. S čistým srdcem jsem napsal, že ne. Pravda to ale vlastně nebyla. Měli jsme jednu punkovou pecku.

Každopádně to, čím se pak na scéně Jasná Páka stala, udělali lidi. My se tomu nestačili divit, ale bylo to prima.

Přes mého kamaráda Honzu Pinkavu. Bydlel v pražském Karlíně kousek od hotelu Olympic a měl bratra Iva, který chodil do školy s Davidem. Byli stejně staří. U Pinkavů se konaly večírky, na kterých se pouštěly desky. Chodil na ně i David, který v Karlíně bydlel. Tam jsme se seznámili. Na večírcích byl i Dáda Albrecht a začali jsme se bavit o tom, že bychom spolu mohli udělat kapelu.

Přišlo to ve chvíli, kdy z kapely odešel Bohouš Zatloukal. Šel hrát k Luboši Pospíšilovi a místo něho k nám přišel jeho bratr Láďa. David Koller se ale chystal odejít za ním. Řekl nám, že s námi dohraje sezonu a půjde. Do toho přišel ten článek, takže jsme sezonu ani nedohráli. Měli jsme zákaz.

Přestali nás zvát na koncerty, nikdo si netroufl. Naším zřizovatelem byl Kulturní dům Prahy 6, kde jsem učil hrát děti na kytaru. Jeho ředitelka sice byla komunistka, ale dost nám fandila. Její životní filozofií bylo, ať se mladí baví, protože je to potřeba. Musí ale být pod kontrolou.

Po článku v Tribuně jsme udělali z dnešního pohledu naivní pokus obhájit se. Připravili jsme jakousi předváděčku, koncert pro pozvané, a paní ředitelka ho podporovala. S filmovým režisérem Dobroslavem Zborníkem jsme napsali scénář, vznikl komponovaný pořad a pozvali jsme na něj papaláše. Jenže oni nepřišli. Vůbec je to nezajímalo. O našem zákazu bylo dávno rozhodnuto.

Ředitelka kulturního domu nám potom zrušila zřizovatelství a my věděli, že jako Jasná Páka jiného zřizovatele neseženeme. Bez něho ale tenkrát nebylo možné koncertovat.

Ano, přejmenovali jsme se. Dědeček baskytaristy Jiřího Plecha Novotného, v jehož domku ve Střešovicích v Praze jsme zkoušeli, zdravil muzikanty slovy Hudba Praha. Nám to přišlo tak pitomé a neškodné, že jsme si je dali do názvu.

S ním už nebylo tak složité sehnat nového zřizovatele. Stala se jím svazácká buňka podniku Mikrotechna Modřany, což byl mimo jiné výrobce vojenských budíků do stíhaček. Po předchozích zkušenostech jsem po koncertech Hudby Praha vozil našim zřizovatelům vyjádření pořadatele, že vše proběhlo v pořádku.

K Jasné Páce jsme se s Hudbou Praha po revoluci aktivně hlásili. V pražském Paláci Akropolis jsme se proto rozhodli připomenout pětadvacet let od jejího vzniku koncertem, na němž zahrajeme pětadvacet písniček a nahrajeme ho.

Dáda Albrecht už zpívat nechtěl, a tak jsme ho nahradili Petrem Vášou. Jasnou Páku vždycky miloval, a je zajímavé, že ač Dádu nikdy neviděl, jakmile zpíval naše písničky, hýbal se úplně stejně jako on. V roce 2007 nahrávka z koncertu v Akropoli vyšla, ale kapela skončila, protože jsme měli nějaké vnitřní neshody.

Rok nato přišel David Koller s tím, že bude zahájen provoz centra MeetFactory v Praze a výtvarník David Černý navrhl, že by ho mohla otevřít Jasná Páka. Po tom koncertě jsme se sešli s Davidem Kollerem i Petrem Vášou a rozhodli se dát dohromady novou sestavu a fungovat příležitostně dál. Od té doby to tak je.

Ta deska je nejenom naše poslední, ale byla vlastně i první oficiální. Předtím vycházely kompilace, živáky nebo demosnímky. Černá deska byla doplněna o záznam z koncertu, protože jsme měli málo nových písniček. Momentálně hrajeme tak třikrát čtyřikrát za rok. Každý máme ještě další kapelu, která stojí nad Jasnou Pákou. Ta je pro nás jen jakousi třešničkou na dortu.

Příští rok oslavíme čtyřicet let od vzniku. Chystáme velký koncert v pražské Lucerně a rádi bychom na něm představili alespoň jednu novou skladbu. Nechci nic slibovat, ale zrovna o víkendu jsme byli s Petrem Vášou u mě na chalupě a kuli pikle. A předtím kul pikle on s Davidem Kollerem. Uvidíme, co z toho bude.

Může se vám hodit na Zboží.cz: