Článek
Co to pro vás znamená? Cítíte se být jako Don Quijot?
Pakliže se ptáte, jestli mám radost, tak mám. A ten název? Přiznám se, že se mi strašně líbí. Na druhou stranu zní, jako by tuhle cenu dostal člověk za něco, co jinak nemá šanci žít vlastním životem, co se nenosí. Přemýšlela jsem, jestli to není taková cena útěchy a soustrasti. Na druhou stranu je záslužné, že filmové kluby, který ocenění udělují, se stále snaží prosazovat jinou tvorbu, než jakou můžete vidět ve všech multiplexech.
Nevěrné hry mají pověst dobrého filmu, který se však nesetkal s větším komerčním úspěchem.
Já si trochu myslím, že hlavně nebyl dobře nasazen. Kdyby šel do kin třeba na podzim a ne v květnu, kdy nastala velká horka a kdy lidé trávili čas raději venku a u vody než v kině, mohl být výsledek třeba lepší.
O čem jsou podle vás Nevěrné hry?
Příběh pojednává o vztahu, v němž se žena natolik oddá svému druhovi, že je schopná s ním odejít do ciziny, kde se dobrovolně ocitne v izolaci. A to vše z jediného důvodu, protože věří, že láska k Petrovi za to stojí. Že ji naplní a že je určením jejího osudu. Jenže ono se to zvrtne a Eva najednou zjišťuje, že ten druhý po jejím boku není úplně připravený dávat všechny city a nemá snad ani kapacitu všechnu dychtivost a očekávaní manželky unést.
Eva je mu nakonec nevěrná. Co si vy sama myslíte o nevěře?
Jsou rozdílné nevěry a různé důvody, proč jsou si lidé nevěrní. Ženy se mohou mimo jiné dopouštět nevěry, protože mají větší potřebu a kapacitu lásky a zamilovanosti. Žena, která žije už dlouho s manželem, může litovat, že se po tolika letech už kvůli němu tolik nerozněžní a že se jí z něho už nezastavuje srdce. Může se poté dopustit nevěry, ale udělá to méně kvůli tělesnému požitku samotnému, jako spíše kvůli chvění, které vámi projede, když se Jeho ruka jakoby zcela náhodou dotkne Její.
Eva nakonec od svého milence uteče poté, co se přesvědčí o jeho lehkomyslnosti. Nemyslíte si však, že v jistém smyslu je nevěra snazší než manželství?
Tu situaci znám ze všech úhlů, protože jsem se v životě ocitla na všech místech toho trojúhelníku nevěry. Kdyby oba "nevěrníci" očekávali, že jim jejich vztah nepřinese více než radostné spojení těl, tak by možná jednoduší byla. Jenže obzvláště my ženy máme sklon si namlouvat, že jsme se do toho druhého zamilovaly nebo že jde o lásku. Což ale nemusí být pravda. Myslím si, že chlapi tohle lépe snášejí a proto jim lze více věřit, když řeknou, že se s nějakou vyspali jen tak.
Naproti tomu žena má sklon podléhat nějaké bláhovosti, domnění, že to pouto nevěry musí být silné i pro toho druhého. Jenže najednou zjišťuje, že ne. A ten druhý jen řekne něco jako: Ale to bylo přece jen tak. To ti nebylo jasný, kočičko? A ono jí to jasné nebylo.
Co si myslíte o současném postavení žen u nás a o "české" typické rodině?
Nevím, co je česká rodina, je mnoho různých modelů. Ale zjistila jsem, že si cizinci všímají, jak mají čeští muži české ženy takzvaně zmáknuté. Chovají se k nim způsobem, jaký by si ženy "ze Západu" nikdy nenechaly líbit. Možná se to tak jeví hlavně napovrch, myslím si, že české ženy také ví jak na české muže, jen na to musí jinak, ne veřejně. Ale nám, českým ženám, asi tolik nevadí být v područí, aspoň se máme proti čemu bouřit.
Po uvedení Nevěrných her kritici říkali, že jde o "ženský film". Co pro vás tohle úsloví ženská režisérka znamená?
Je nasnadě, že v příběhu Nevěrných her, ačkoliv jsem se snažila být objektivní, rozumím více hlavní hrdince. Mám v sobě její ženský pohled, jsem sama ženou a přiznám se, že mužskému uvažování příliš nerozumím. Zůstává pro mě záhadou. Je pro mě například neobyčejně zajímavé číst Juráčkovy deníky, protože mám pocit, že mohu nahlédnout do toho, co si chlapi uvnitř myslí. Ale takové chvíle jsou vzácné, podobných příležitostí, kdy oni upřímně píšou o svém prožívání a kdy se odhalují, příliš není. Říkám si, že na rozdíl od žen to asi není pro ně důležité, snad jim to připadá jako projev slabosti.
Říkáte, že mužům možná nerozumíte, ale že české ženy stejně vědí, jak na muže. Jak je zmáknout. Jak se tedy učí žena s muži zacházet?
Já v sobě cítím takový rozpor. Je strašně krásné, když se člověk může chovat přesně tak, jak se mu chce. Když může být přirozený a říkat věty, jaké se mu chtějí říkat. Ovšem na druhé straně mě ty ženské hry ohromně baví, ale vždy jen do určitého okamžiku, hlavně v počátku, kdy se ještě "neví", kdy se ženský a chlapi nejistě obcházejí a kdy si lámete hlavu, co je pravda a co ne. A teď bych mu strašně ráda řekla, jak se mi strašně líbí a jak na něj furt myslím. Ale místo toho musím před ním hrát překvapenou a říkat věci jako: Jé, já teď zrovna někam jdu. Tak zase někdy, ahoj. A přitom pořád hlídáte mobil a čekáte až zavolá, svíjíte se, že nepíše, a říkáte si, že jste už dost starej, abyste se takhle choval. Ale vy nemůžete nikdy povolit zcela, stejně se neobejdete bez toho, že byste se korigovali. Ale na druhé straně je strašně krásné, když si dva jsou milí a přitom k sobě upřímní.
Nevěrné hry jsou v některých scénách docela sentimentální. Jaký je váš vztah k sentimentalitě?
Jsem strašně sentimentální. Ale poslední dobou se s tím snažím něco dělat, protože mě to samotnou už obtěžuje. Dřív jsem si přímo libovala v takových pocitech, když je vám tak hořkosmutno až k blaženému pláči. Měla jsem ráda podzim a tlející listí. Teď nastal asi nějaký zlom, protože chci být jen normálně veselá a šťastná. Jako trouba, ale to je mi fuk. To je asi ta dospělost.