Michael Prostějovský: Mé půlstoletí v muzikálu

Čím to vlastně je, že většinu současné domácí produkce tvoří tituly složené z písniček hvězd pop-music anebo přepisy filmových scénářů?

Není to jen domácí tendence. Muzikál je náročné odvětví, umělecky i finančně. Není to jen umění, ale i podnikání. Jeho smyslem od jeho počátku v anglosaském světě je i vydělat peníze, alespoň ty, které do něj producenti investují. Proto se snaží každou produkci postavit na pevném základě a tím bývá příběh. Do muzikálu se vždy adaptovaly slavné literární či dramatické příběhy, jako v případě Bídníků nebo West Side Story. Tak proč ne filmy?

Hudebně muzikál představuje mainstream. Chybně se to překládá jako střední proud, ale on je to hlavní proud. V první polovině dvacátého století tu byla silná skladatelská pětka Jerome Kern, George Gershwin, Richard Rogers, Irving Berlin a Cole Porter, ve druhé pak Leonard Bernstein, Frederick Loewe, Andrew Lloyd Weber, Stephen Sondheim, Claude-Michel Schoenberg nebo John Kander. Začátkem milénia se však velké skladatelské osobnosti vytratily a muzikál se začal ubírat dvěma směry.

Kterými?

Jeden představují filmové předlohy, to jsou muzikály Čarodějky z Eastwicku nebo Ples upírů, druhý tvoří jukebox muzikály, které staví na známých a populárních písních. A opět ve dvou liniích. Jednou šel muzikál Mamma Mia!, v němž se k největším hitům skupiny ABBA vytvořil docela vtipný příběh. Pak jsou tu životopisné jukebox muzikály, například MJ o Michaelu Jacksonovi. Existují i průniky obou cest, třeba Osobní strážce, který je výsledkem kumulace filmové předlohy a jukebox muzikálu.

Takže česká domácí produkce kopíruje cestu světového muzikálu?

Rozhodně. Naše muzikálová scéna vždy lépe či hůře kopírovala zahraniční vlivy. U nás jsou to hit muzikály z písniček českých autorů či interpretů, jako jsou Karel Gott, Václav Neckář, Helena Vondráčková a další. Je to divácky zaručené a levnější než práva na licencovaný zahraniční titul.

Já bych však nikdy nerozděloval muzikály na dobré a špatné podle toho, zda jde o příběhový, anebo jukebox muzikál. V obou skupinách jsou ty i ony. Ve světě jsou dnes největšími fenomény dva muzikály, svým založením naprosto protikladné. Jsou to příběhový muzikál z doby založení USA Hamilton, který reflektuje rapovou scénu s prvky pop-music. Druhým je Moulin Rouge, vycházející z filmu Baze Luhrmanna. Je to největší divadelní show, jakou jsem kdy viděl, a zároveň jukebox muzikál ze známých hitů z různých předloh.

V čem spočívají důvody nynější krize vzniku klasických příběhových muzikálů?

Jak v nedostatku profesionálních scenáristů schopných napsat silný příběh, tak skladatelů. Když vidíte špičkové světové muzikály, pak na všechno kladete vysoké požadavky. Muzikál není cédéčko o dvaceti písničkách, na které se nalepí příběh. Ale je velmi těžké vytvořit silný příběh, který tu ještě nebyl. Právě filmové scénáře ty příběhy mají.

Ale co mě jako diváka má přesvědčit, abych šel na muzikál Anděl Páně, když je zde skvěle natočený film s výbornými herci?

Muzikálové zpracování musí původnímu filmovému příběhu přidat něco navíc. Měla by to být hudba a divadelní magické gesto, které nebude kopírovat film a dodá příběhu autentičnost. Na libretu muzikálu Anděl Páně pracuje původní filmová scenáristka Lucie Konášová, takže doufám, že bude mít profesionální scénář, který bude ctít pravidla muzikálu. Tedy aby se hudbou posouval děj a vedle toho tam byly i krásné písně nesoucí ryzí emoci. Struktura příběhu musí od začátku ctít strukturu muzikálu, nikoli filmu. Klasickým příběhem dobrého přenosu filmu do muzikálu je Sunset Boulevard.

Co se u nás změnilo od devadesátých let, kdy muzikál zažíval boom?

Devadesátky byly skutečně zlatou érou muzikálu. Poprvé se u nás hráli Bídníci či Jesus Christ Superstar, vznikl Dracula, k němuž jsme tehdy byli poměrně kritičtí, ale dnes je to z odstupu vlajková loď českého původního muzikálu. Protože však muzikálová lobby nikdy nebyla schopná se sjednotit v postupu vůči zákonodárcům, ocitlo se soukromé divadelní podnikání mimo jakoukoli státní podporu.

To přitom ve světě nemá obdoby. Existují tam například nepřímé daňové úlevy, u nás nikoli. Svou lobby mají filmaři, ale soukromý divadelní producent si platí všechno sám. To vyplulo na povrch velmi zřetelně v době covidu.

Už když jsem v roce 2005 hovořil s největším divadelním producentem a režisérem své doby Haroldem Princem, ptal jsem se, co říká na krizi muzikálu. A on řekl, že žádnou nevidí. To, že se v osmdesátých a devadesátých letech hrál jeden titul dvacet i třicet let, byla výjimka.

Dnes se za úspěch považuje sto repríz. Jenže ekonomika českého soukromého divadelního podnikání v muzikálu není na sto repríz postavená. Obecně platí, že dobrá muzikálová produkce potřebuje hodně peněz, i když peníze samy její kvalitu nezaručí.

Vedle řady soukromých produkcí existují i muzikálové soubory ve státem či městem podporovaných scénách – v Plzni, Ostravě či Brně. Jsou tato divadla ve své tvorbě méně omezená nutností vydělat?

Jistě. Těch sto repríz jim stačí. Zatímco v devadesátkách byly vlajkovou lodí muzikálu soukromé produkce, dnes jsou to zřizovaná divadla, která v den premiéry, na rozdíl od soukromých podnikatelů, nemají ani korunu dluhu, protože jsou dotovaná, včetně dotace na vstupenku.

Myslím si, že právě dotovaná divadla mají mít ambici dělat přední světové, a třeba i méně známé tituly. Mohou si to dovolit. Navíc mají svůj stálý okruh diváků. Proto na tato divadla kladu i požadavek jisté osvěty a výchovy diváků. Je to podobné jako rozdíl mezi veřejnoprávní a soukromou televizí.

Jak si vysvětlujete, že lidé na muzikál stále chodí, i když vstupné není levné?

Muzikál má své diváky, stejně jako je měla kdysi opereta. A také stále funguje určitá společenská prestiž vidět to, o čem se mluví a píše. Jsem dalek toho, něco označovat za pokleslé umění. Je v pořádku, že publikum s různě nastavenými hodnotovými měřítky si najde to své. Horší by bylo, kdyby nechodilo na žádnou kulturu.

Jako člověk, který se muzikálu léta věnuje, chci, aby se i těmto divákům dávalo to, co je dobré. Důležité je nejít záměrně pod úroveň publika, naopak je trochu povytáhnout výš.

Myslíte, že i v dnešní době zůstane naše publikum muzikálům věrné?

Je otázka, jak s návštěvností zatočí současná nutnost domácností šetřit. Muzikálové produkce se vstupným dolů jít nemůžou, ostatně se pohybuje v hranicích od asi 200 do 999 Kč, luxusní lístky stojí ještě o pár stovek víc.

Pro srovnání, na muzikál Moulin Rouge v Kolíně nad Rýnem stojí lístek 180 eur, v Londýně před třemi lety stál lístek na muzikál Hamilton 250 liber, zatímco v roce 1986 při mé první návštěvě West Endu stála nejdražší muzikálová vstupenka 32,50 libry.

U nás se ceny zdaleka nezměnily tolik jako ve světě. A ač se to zdá někomu nepochopitelné, publikum si muzikál nedá vzít. Představuje jeho chléb a hry.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Muzikál expres: Michal Prostějovský