Článek
Několik muzikálů od krále světového muzikálu v jednom divadle je nevídaná věc.
To máte pravdu. Však také ostravské divadlo drží v londýnské agentuře Lloyda Webbera oficiálně uznaný světový rekord v počtu souběžně uváděných muzikálů od tohoto autora. Žádné jiné divadlo jich nemá víc.
Vy nicméně spolupracujete i s jinými divadly, že?
Ano, a loňský rok byl pro mě velký maratón. Nebyla za tím má nenasytnost, ale šlo o shodu okolností. Výsledkem byly tři nové české muzikálové premiéry, které proběhly letos v únoru a březnu. V únoru byl uveden Ples upírů v pražské GoJa Music Hall, v březnu Rocky v Kongresovém centru v Praze a týden nato Rebecca v Ostravě. Ve všech případech jsem stál za přebásněním textů.
V Praze se ještě hraje Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín, Evita ve Studiu Dva, původní český titul Přízrak Londýna v Hybernii. V Plzni pak Kočky a Děj se co děj. V českých divadlech je tedy momentálně jedenáct muzikálů, na jejichž realizaci jsem se podílel. Před rokem měly Kočky, vlastně Mačky, premiéru v Bratislavě. Slovenské libreto jsme psali společně s Jánem Strasserem.
Znáte osobně autory těch děl?
Některé ano. Tima Rice například už patnáct let. Navštívili jsme se vícekrát, byl se podívat na několika představeních a naše spolupráce se odvíjí na bázi jeho důvěry k mé práci. S Michaelem Kunzem, který se narodil v Praze, žije v Německu a napsal třeba Ples upírů, Rebeccu nebo Mozarta, se známe delší dobu. Když jsme byli před lety na jednom muzikálovém kongresu seznámeni, zjistili jsme, že ve stejné době, tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech, on psal texty pro Karla Gotta v němčině a já v češtině. To naše souznění podstatně prohloubilo.
Vždycky mi říká, že je pro něho podstatné, abych jeho texty do češtiny převedl tak, jako by je napsal on, kdyby uměl česky. S Alainem Boublilem, jenž napsal Les Misérables nebo Miss Saigon, se známe také a v Ostravě jsem překládal za jeho osobního dozoru Margueritte.
Tyto kontakty jsou v mé práci důležité i kvůli tomu, že mám s autory přímý kontakt. Pokud tedy potřebuju s něčím pomoci, mohu se s nimi spojit hned. Také to usnadňuje schvalovací řízení, které vždy před premiérou v dané zemi probíhá u majitelů autorských práv. U muzikálu Rocky jsem autorům textů musel poslat kompletní zpětné překlady textů. U Tima Rice nebo Michaela Kunzeho je schvalování více méně formalní záležitost, protože mi důvěřují.
Jak probíhá takové schvalování, když původní autoři nerozumějí českým textům?
Rozhoduje to, jestli muzikál funguje stejně jako v původní verzi. Při jeho uvádění hledí na to, zda herci mají podobný výraz ve tváři, podobná gesta, jestli jsou na správném místě akcenty, jestli diváci reagují tam, kde by měli, jakým způsobem a podobně.
Které jazyky ovládáte?
Němčinu a angličtinu. A věřím, že i češtinu. Jistě jsou u nás lidé, kteří angličtinu ovládají lépe než já, ale neovládají tak dobře češtinu. Když totiž chcete něco přeložit dokonale, musíte ovládat oba jazyky, s nimiž pracujete, přičemž o něco lépe jazyk, do kterého překládáte.
Začínal jste jako textař. Kdy se u vás ozvala láska k muzikálům?
Ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století jsem studoval divadelní vědu a už tam jsem se zaměřil na muzikál. V té době se u nás v divadlech v Brně a v Teplicích realizovaly dva původní muzikály a vznikl i film Mezi námi kluky, který byl veden v muzikálovém duchu. Velmi mě to zaujalo a objevil jsem u sebe tendenci se hudebnímu divadlu a filmu věnovat.
Díky své profesi rozhlasového redaktora a platovým relacím, které byly v Německu úplně jiné než v tehdejším Československu, jsem si po své emigraci mohl dovolit jet na Broadway, do Londýna a koupit lístky do muzikálových divadel a studovat ten obor přímo tam.
Když jsem pak v devadesátých letech přijel zpátky do České republiky, měl jsem know-how, jaké tu nikdo jiný neměl. Díky tomu jsem byl vyzván, abych se zúčastnil příprav prvních porevolučních muzikálů u nás. Dominantní postavení si tu tehdy získal Jesus Christ Superstar s Kamilem Střihavkou a Danem Bártou v hlavních rolích.
Jaký byl důvod vaší emigrace?
Do emigrace se odchází ze dvou důvodů. První je ten, že chcete zažít něco nového, a druhý ten, že to v zemi, v níž žijete, není k vydržení a nenacházíte jiné východisko než tu emigraci. Můj případ byl ten druhý.
I když jsem byl v té době šéfem dramaturgie a produkce na Supraphonu, manévrovací umělecký prostor se salámovou metodou zužoval. Za čas jsem si uvědomil, že na tak úzkém vymezeném poli už toho nejsem schopen na svém postu moc dokázat, a cítil jsem, že se pomalu stávám spolupachatelem, který spoluvytváří diktaturu. Kvůli tomu jsem se rozhodl odejít do Německa. Měl jsem štěstí, že jsem se tam dostal k práci v rádiu.
Po sametové revoluci jste se vrátil napořád?
Vrátil jsem se tak napůl, protože i v současné době žiju částečně v Česku a částečně v Německu. Poprvé po emigraci jsem do Prahy přijel v lednu 1990 s tím, že jsem byl zvědavý, co se tu děje. Po dobu emigrace jsem byl v kontaktu s lidmi z Československa, takže to pro mě nebyl návrat do neznáma.
Po té návštěvě jsem zjistil, jak jsou tu rozdány politické karty, a když jsem pak přijel podruhé, byl jsem domovskou redakcí stanice Deutschlandfunk pověřen k tomu, abych se stal jedním z architektů spolupráce s tehdejším Československým rozhlasem. I díky tomu vznikl můj pořad Muzikál expres, který se vysílá již od roku 1990.
V současné se zejména v Praze hraje spousta muzikálů. Myslíte si, že je to správné?
Když si spočítáte, kolik muzikálových míst se v hlavním městě nabízí divákům v různých divadlech, zjistíte, že je jich několik tisíc. To je opravdu velmi mnoho. Úroveň představení je přitom kolísavá. Jan Werich ale říkal, že na to, aby vznikla špičková kvalita, musí vzniknout i průměr a podprůměr, takže z tohoto pohledu je vše v pořádku.
Podle mě pro českou muzikálovou scénu současnosti platí, že je na ní inflace. Počet zájemců o muzikály se, zdá se, příliš nerozšiřuje, a tak s přibývajícím počtem představení některá divadla bojují o přežití. Kvůli tomu si většina z nich nemůže dovolit mít v muzikálu živý orchestr ani herce, které by chtělo, a to je samozřejmě limitující.
Když jsme připravovali první českou verzi muzikálu Jesus Christ Superstar, produkce vykalkulovala návratnost vložených financí na sto představení. Že se těch představení odehrálo skoro třináct set, byl zázrak, který už se asi u nás opakovat nebude. Zažil to Jesus Christ Superstar, zažil to Drákula, a to je vše.
Dnes se u většiny produkcí kalkuluje návratnost vložených investic na padesát představení, což je považováno za úspěch. Důsledkem toho je, že ty investice jsou mnohem nižší, než bývaly dříve. Přitom stále platí, že velký a kvalitní muzikál se nedá dělat za málo peněz. Na druhou stranu ale také platí, že velké investice ještě automaticky nezaručují kvalitu.
Zaznamenáváte na české muzikálové scéně i nějaké změny k lepšímu?
Registruji, že česká Broadway už není jenom v Praze a Brně, jak to bylo dlouhá léta, ale skvělé muzikály se hrají i v Plzni nebo v Ostravě. Zájem diváků tu principiálně je, protože muzikál je v podstatě stále fenoménem doby a těší se tu velké popularitě.
Všímám si, že se na scéně objevují noví a dobří muzikáloví interpreti, kteří zvládají zpívat, hrát i tančit a vytlačují televizní celebrity, které mnohdy neuměly nic z toho. To je dobré znamení. Takže pokud se ještě bude dařit vychovávat nové režiséry, scenáristy i nové autory písňových textů, bude se situace stále zlepšovat. Nemyslím si totiž, že by muzikál u nás prožíval nějakou zásadní krizi.