Článek
Začal se věnovat i vlastní tvorbě. Loni vyšlo jeho album moderní vážné hudby Entanglement. Ve středu 27. ledna přestaví Michael Price svou tvorbu v pražském Paláci Akropolis v rámci festivalu Spectaculare.
Vaše kariéra filmového skladatele je velmi úspěšná. Čím to, že loni dozrál čas na vaši vlastní volnou tvorbu a vydal jste album Entanglement?
Stále miluji být součástí vyprávění příběhů, což se děje při psaní hudby pro film a televizi. Například pomáhat vyprávět příběh Sherlocka byla a stále je čirá radost. Nicméně před nějakou dobou jsem si začal přát vyprávět i vlastní příběh. Zdálo se mi to jako další přirozené stádium. Někdy se mi zdá, že příběh má svou hudbu už obsaženou v sobě a mou prací je ji jen objevit. Díval jsem se na záběry filmu a ta hudba v nich byla, jen jsem ji vytáhl na povrch.
Podobně jsem to cítil i s Entanglement. Základem byla série myšlenek a pocitů, které obsahovaly hudbu, jež se chtěla velmi upřímně a emocionálně zjevit. Já pak hledal nejlepší cestu, jak ji zaznamenat a hrát. Hodně mě to bavilo, určitě v tom budu pokračovat.
Jaký příběh vyprávíte na Entanglement?
Zkombinoval jsem mnoho věcí, které mě fascinují. Jsou to motivy naskládané za dlouhá léta. Mimo jiné je to třeba věda. Konkrétně fyzika, kterou můj otec učil. Celý život jsem vědu a hudbu vnímal v úzkém propojení. Jedna z věcí, kterým jsem se na albu věnoval, je fascinující posun v kvantové fyzice. To mě vždy zajímalo, ale vnímám to spíš emocionálně a hudebně.
Samotný koncept entanglement, tedy kvantového provázání, mi přátelé vědci vysvětlovali tak, že máte dvě částice, které k sobě stlačíte tak blízce, že i když je poté rozdělíte a vzdálíte přes celý vesmír, jsou stále propojené. Když jednu z nich změníte, změní se ve stejný okamžik i ta druhá, bez ohledu na to, jak je daleko. Zdálo se mi to jako nádherná metafora pro romantickou lásku nebo city, které spojují rodinu a další silné vztahy. Chvíle, kdy někdo cítí, že se jeho blízkému něco stalo, jsou známé, ale není pro to žádné racionální vysvětlení.
To zní jako silnější příběh, než mají všechny ty filmy, ke kterým jste spoluvytvářel hudbu…
To jste mě pobavila, asi bych o tom měl napsat scénář, že? Každopádně nacházím ve světě vědy a v přírodě hodně krásy. A je pro mě přirozené ji vyjadřovat skrz hudbu. Někdy se snažím skládat a výsledek je neohrabaný, jindy se mi podaří přiblížit k tomu, co chci vyjádřit.
Jak jste se dostal ke spolupráci s Michaelem Kamenem, který složil hudbu například k filmům 101 Dalmatinů nebo X-Men, a uvedl vás do světa filmové hudby?
Bylo to jedno z těch šťastných setkání, za která jsem vděčný. Vždy jsem se zajímal o technologii a experimentální stránku hudby a spolupracoval jsem s londýnskou společností, která vyvíjela nový nahrávací program. Měl jsem ho Michaelovi představit, a při tom jsme se seznámili. On spolupracovníky dost střídal, ale já měl štěstí, že jsem s ním pracoval pět let. Od tvorby hudby k modernímu tanci, které jsem se do té doby věnoval, jsem se najednou dostal do Los Angeles a dělal na největších filmech nebo novém albu Metalliky.
V čem byl Kamen, který v roce 2003 zemřel, dobrý?
Šlo mu o melodii, chtěl napsat ty nejkrásnější tóny. Psaní filmové hudby je někdy příliš technické, musíte neustále něco upravovat a měnit, aby to zapadlo. On vždy dával před technickými detaily přednost melodii. Když se mu to povedlo, bylo povznášející slyšet výsledek.
Psal jste hudbu k mnoha filmům, na řadě dalších jste se podílel jako hudební editor. Kdy to pro vás bylo nejkrásnější?
Z doby, kdy jsem spolupracoval s Michaelem Kamenem, nejraději vzpomínám na animovaný film The Iron Giant. Zajímavé je, že hudba k němu se natáčela v Praze s Českou filharmonií. Ve své době to nebyl žádný trhák, ale dnes má ten film mnoho lidí rádo. Pak jsem strávil pět let jako zvukový editor velkofilmů jako je Pán prstenů. To bylo také hezké.
V té době jste pracoval i na filmu Láska nebeská…
No jasně. Bylo to zajímavé období, protože jsem střídal filmy, jako byl Pán prstenů s Láskou nebeskou a druhým dílem Bridget Jonesové. Nejdřív napínavé drama a pak romantické komedie s písničkami z produkce Motown. Obzvlášť rád také vzpomínám na film Children of Men. Natočil ho Alfonso Cuaron před Gravitací, za kterou získal Oscara. Byla to intenzivní doba, kdy jsem se dostal na samotnou podstatu toho, co může hudba pro film znamenat.
V posledních letech tvoříte s Davidem Arnoldem hudbu k úspěšnému britskému seriálu Sherlock. Za ni jste získali cenu Emmy.
Ano. Nyní jsem velmi šťastný, že můžu dělat svou muziku a pracovat na něčem takovém, jako je hudba pro seriál Sherlock. Být součástí projektu, který zasáhl tolik lidí, je výsada. Mám radost z poslední speciální epizody, která zrovna běžela v televizi. Má mimo jiné ohromný ohlas v Číně. Baví mě, když si představím, že hudbu, kterou jsem natočil doma ve studiu, poslouchá tolik lidí v Číně.
Na co se mohou těšit návštěvníci pražského koncertu?
Před naším rozhovorem jsem akorát upravoval aranže Entanglement pro pražský koncert. Připravuji nějaké drobné bonusy. Myslím, že hrát v Praze bude velké potěšení. S Peterem Gregsonem, cellistou, se kterým hraji, jsme přišli na to, že hudba různě reaguje na odlišnou akustiku prostorů, ve kterých hrajeme. V každém prostředí zní jinak. Proto se i my snažíme každé vystoupení trochu odlišit, aby bylo pro každé místo jedinečné.