Článek
Působíte v roli ředitele Českého centra v Sofii, předtím jste měl stejnou funkci v Paříži. Dá se porovnat povědomí Francouzů a Bulharů o Česku?
To je naprosto nesrovnatelné. Češi v Bulharsku zanechali mnohem výraznější stopu. Vždyť naši krajané tam v podstatě založili školství, jeden z jejich prvních ministrů byl profesor Konstantin Jireček, autor první psané historie Bulharů. Všichni ho tam znají. Bratři Škorpilové stáli u zrodu archeologie, v Bulharsku jsou po nich pojmenovaná města. A to nemluvím o pivovarnictví, výtvarném umění, železnici... Ve Francii se, i díky Evropské unii, o nás ví čím dál víc, ale srovnávat se to opravdu nedá.
Ve Francii jste strávil víc než čtvrtstoletí, za jakých okolností jste tam ve čtyřiadvaceti letech odcházel?
Na konci studia na FAMU jsem absolvoval v Paříži půlroční stáž a domluvil jsem si tam fingovanou svatbu s jednou slečnou. Schválili to rodiče, ona souhlasila. Pak jsem se vrátil, začali jsme si posílat milostné dopisy, protože jsem nevěděl do jaké míry to naše orgány sledují. Následně ona přijela a na letišti mi oznámila, že si všechno rozmyslela. To mě docela rozlítilo. Ona pak uznala, že se nezachovala úplně fér, a řekla, že má starší sestru, která se stejně nechce vdávat. Pro mě to znamenalo, že jsem musel v těch desítkách různých formulářů pozměnit křestní jméno. Nikdo si toho nevšiml. Sestra přijela, vzali jsme se a jsem s ní dodneška, už dvacet osm let.
Měl jste vystudovaný dokument, doma jste si zahrál dětskou roli např. ve snímku Až přijde kocour. Dostal jste se i ve Francii hned k filmové tvorbě?
Hned ne, zpočátku jsem se živil jako kulisák, trhal lístky v kině, uváděl filmy. Pak jsem začal učit v Národním audiovizuálním institutu. Těžil jsem z toho, že jsem tady ve filmařském prostředí vyrůstal a hodně mě naučila FAMU. V institutu jsem se seznámil se svými pozdějšími zákazníky, pro které jsem pak dlouhá léta točil (patřila mezi ně i manželka bývalého francouzského prezidenta Bernadette Chiracová – pozn. red.). Později jsem začal i pořádat retrospektivy českých tvůrců – Jakubiska, Zemana.
Už ale nefilmujete...
V prostředí filmu se děly nehezké věci, konkurenční boje, někam jste poslal scénář, oni ho odmítli a za půl roku jste ho viděl v té samé televizi ve skoro nezměněné podobě. Už jsem nechtěl chodit na večírky a rozdávat falešné úsměvy. Nechal jsem toho a zapálil se pro keramiku. Rozhodl jsem se, že se jí budu živit, učit děti, prodávat výrobky. Jenže pak jsem potkal jednu kamarádku, která mi doporučila se zúčastnit konkurzu na ředitele Českého centra v Paříži. A já vyhrál. To se psal rok 2000. Tak se ze mě stal i oficiálně propagátor české kultury ve Francii.
Co to znamená v praxi?
Musíte z mála prostředků stále něco nového vymýšlet. Hledáte další zdroje i další způsoby propagace. A zase musíte chodit na ty večírky. Z našich úspěchů bych jmenoval akci k rozšíření Evropské unie v roce 2004 za účasti velvyslanců všech deseti nových zemí a dvou francouzských ministrů. Byla to ten den největší událost v Paříži.
Které české kulturní osobnosti mají ve Francii nejlepší zvuk?
Určitě Milan Kundera, i když on sám už se považuje, a ve slovnících už je tak i pojmenováván, za francouzského spisovatele. Samozřejmě Václav Havel, Bohumil Hrabal a z filmařů Miloš Forman nebo Jiří Menzel. Ještě než jsem odešel z Francie, vydali jsem velkou knihu Česká kultura 60. let, která poprvé v jedné publikaci shrnuje všechny umělecké obory, i to snad přispělo k určitému zvýšení povědomí o Česku.
Dá se nějak zobecnit přístup Francouzů k nefrancouzské kultuře?
Spojuje se v nich velký zájem i velký nezájem. Různé slavné zpěváky, zpěvačky, herce, herečky samozřejmě všichni znají. Ale do větší hloubky už nejdou. Ono je to i tím, že sami produkují ohromné množství kulturních produktů. Abych to přirovnal: Francouz si i v zahraničí radši dá k jídlu to, co zná z domova. Myslím, že Češi jsou mnohem zvídavější.
Proč jste minulý rok z Francie odešel do Českého centra v Bulharsku?
Po sedmadvaceti letech života mě západní civilizace přestala bavit. Začal jsme hledat lidštější prostředí a uvědomil si, že něco takového můžu najít jen někde víc na východ. A na Bulharsko jsem si vzpomněl proto, že se tam narodily moje tety a dědeček tam dlouho žil i zemřel. Bylo i štěstí, že zrovna hledali nového ředitele Českého centra v Sofii.
Našel jste to, kvůli čemu jste tam přišel?
Našel a jsem strašné rád. Lidi jsou v Bulharsku otevření, není problém se setkat s ministrem, je to otázka dvou telefonátů a do dvou dnů tu schůzku máte. V Čechách to takhle bylo pár let po roce 1989, ale už teď je strašně složitě se přes všechny sekretářky dostat.
Ale i Bulharsko tohle nejspíš čeká...
Samozřejmě, a já si teď vychutnávám těch posledních pár let.