Článek
Co je momentálně s Pražským výběrem?
Do 10. února, kdy by mělo vyjít album Aftershocks, je pro mě Pražský výběr takříkajíc u ledu. Pracuji totiž v blocích, i když jsem k tomu došel až časem. Vždycky jsem se smál tomu, a také jsem to odmítal, že ženy jsou schopné dělat mnoho věcí najednou a chlapi ne. Vysvětloval jsem si to tím, že když jedu autem, tak ho ovládám rukama, nohama i hlavou, přitom telefonuju, jím, kouřím a ještě poslouchám muziku. V hudbě jsem ale dospěl k závěru, a možná to souvisí s narůstajícím věkem, že jsem schopen se věnovat jenom jedné věci.
Když jsme tedy připravovali comeback Pražského výběru, soustředil jsem se na něj. Připravovali jsme scénář a režii vystoupení, zvali jsme hosty, zkoušeli, zkrátka dělali jsme všechno proto, aby to dopadlo dobře. Projekt After shocks, který jsem měl připravený, jsem tenkrát odsunul. Od loňského října, kdy skončilo turné Pražského výběru, ale dělám intenzivně na Aftershocks, na ničem jiném.
Jsi v kontaktu s ostatními kolegy z Pražského výběru?
Samozřejmě. S rodinou Michala Pavlíčka jsme se po dlouhé době dokonce sešli na Silvestra. Přijeli k nám a myslím, že jsme z toho všichni měli obrovskou radost. Dohodli jsme se, že bychom v červnu měli začít nahrávat novou desku Pražského výběru.
Michael Kocáb připravuje comback Pražského výběru.
Existuje už v tuto chvíli nějaká nová písnička Pražského výběru?
Pravděpodobně ne. Já určitě žádnou nemám a myslím si, že Michal také ne. Samozřejmě mám na mysli úplně nové písničky, ne ty, které máme takzvaně v šuplíku. Do něho bychom při přípravě nového alba sahat nechtěli. Pražský výběr ale pro mě začne být aktuální až po 10. únoru.
Napsat od poloviny února do června nějakých dvanáct nových písniček ale tak jednoduché nebude…
Myslím si, že je napíšeme velice rychle. To přesvědčení ve mně vyvolává zkušenost z práce na jednom projektu v jasném monotematickém bloku. S Aftershocks to bylo stejné.
V roce 2004, v předvečer tvých padesátých narozenin, jsme spolu dělali rozhovor. Pamatuju si, že jsi byl ze svého životního jubilea ve špatné náladě, skoro až v depresi. Jaký je tedy život hudebníka po padesátce?
Tenkrát jsem byl smutný hlavně z pocitu, který jsem měl, sice že by to rockoví muzikanti měli po příchodu padesátky zabalit. Měl jsem dojem, že publikum je zvědavé na nové tváře, protože se výkony těch, kterým je padesát a více, nabažilo. Myslím si však, že ten pocit byl nejenom u mě, ale i u mnoha dalších muzikantů během následujících let překonán. Nebyl jsem sám. Petr Janda také kolem padesátky říkal, že končí, protože už je na to starý.
Pak se ale celosvětově ukázalo, že legendy mohou klidně vylézt ze svých děr, koncertovat i skládat a zájem o ně přetrvává. Absolutním předvojem tohoto takzvaného geronto rocku byli Rolling Stones. Dělají ho skvěle, možná dokonce lépe, než když byli mladí.
Jak si to vysvětluješ?
Je za tím mix neuvěřitelné houževnatosti muzikantů a obdivu fanoušků. Obdiv muzikanta nese, a vy potom stojíte na koncertě Rolling Stones a říkáte si, jak je možné, že dnešní Mick Jagger má pohyb po pódiu takový, jaký měl v pětadvaceti letech. Dostává vás to do naprosté euforie a je to velká inspirace.
Během uplynulých devíti let se mi tedy podařilo obavu z konečnosti rockového muzikanta překonat. Navíc publikum stárne s námi, takže starší lidé dnes už neposlouchají dechovku.
Když jsem byl na návštěvě v Austrálii nebo Americe, viděl jsem, že na městských oslavách a akcích, kde u nás obvykle hrávají dechovky, hraje bigbít. U nás to tak ještě není, navíc se do těchto akcí motá pop, ale za oceánem to je normální. V Americe a Austrálii se stal bigbít muzikou všech generací.
Zpěvák, hudební, skladatel Michael Kocáb.
Když jste se na podzim roku 2012 vraceli s Pražským výběrem, říkal jsi, že nechceš na pódiu vypadat starý. Co jsi proto musel udělat?
Starý nechce být na pódiu nikdo. V mládí to má člověk zadarmo, když je ale starší, tak to musí mít jako projekt. Já se rozhodl zhubnout patnáct kilo, což není žádná legrace. Nakonec se mi to ale podařilo a turné jsem zvládl v dobré fyzické kondici.
Po jeho skončení ale nastal problém. Není těžké dosáhnout dobré formy jednorázově, horší je ji udržet. Aktuálně jsem nabral sedm kilo zpět, takže se na to zase budu muset zaměřit.
V Austrálii jsem potkal řadu starších muzikantů, kteří s velkým úsilím udržují svou kondici v dobrém stavu. Nedělají to jen kvůli tomu, že to vypadá dobře. Dělají to i proto, aby to všechno energeticky zvládli.
Hovoříš o Austrálii. Kdy a proč jsi tam byl?
Na konci loňského roku jsem tam byl s kytaristou Glenem Proudfootem. Proběhl tam takzvaný final mix a mastering alba Aftershocks. Vyráběli jsme i obal. Byla to práce asi na deset dnů a já ze studia nevytáhl paty. Byť jsem pobýval na okraji Melbourne, měl jsem pocit, že jsem v Újezdě nad Lesy. Nakonec jsme se ale jeli podívat i jinam. Z té desky mám obrovskou radost.