Článek
Je pravda, že se vaše album rodilo deset roků?
Je to tak, ale myslím, že to není až tak neobvyklé. Člověk prostě dostane nápad, který pak v průběhu času mění nebo zdokonaluje. Před deseti lety jsem měl materiál na album kompletně nachystaný, bylo možné ho vydat. Nechal jsem ho ale odležet, tím pádem jsem nad ním získal nadhled a mohl ho začít zdokonalovat. To proběhlo hned několikrát.
Veškerý materiál pro nové album Pražského výběru je připravený, už půl roku.
Jak moc se původní verze změnily?
Jsou skoro k nepoznání. Změnily se formy, pasáže, zpěvy, texty, prakticky všechno. Nakonec se před několika měsíci dostaly do stavu, u kterého jsem si řekl, že by to už mohlo stačit a je čas album vydat. Mám ale záměr, že za deset let tyto skladby vezmu a opět změním.
Proč?
Protože to jde. Dříve člověk vymyslel partituru, poslal ji do nakladatelství a tím to víceméně skončilo. Dnes si všechno nahráváme do počítačů, a to nám umožňuje záznamy postupně měnit.
V moderní vážné hudbě například autoři své kompozice permanentně upravují a vylepšují jejich aranže. Proč ne? Jednou nahraná skladba se může vyvíjet v čase a to mě zajímá.
Album Abstract je velmi elektronické, působí až syntetickým dojmem. Jak tato skutečnost odpovídá vašemu hudebnímu smýšlení?
Muselo takové být. Navazuje totiž na mé předešlé sólové album Za kyslík, na kterém bylo patrné, že jsem se na cestu syntetické hudby jako sólista vydal. V bookletu nového alba říkám, že v hudební historii se pravidelně střídá období stylotvorné s obdobím syntézy. Něco přijde, potom se to syntetizuje a čeká se, co přijde pak.
Na mém albu jsou jazz, rock, punk, rap a další styly, všechny ale v syntetickém hávu. Vlastně hlavní důvod, proč jsem na desce pracoval deset let, je ten, že jsem vymýšlel syntetické pasáže. V tomto stylu proběhl v posledních letech velmi progresivní vývoj.
Na albu je několik hostů. Podle čeho jste je vybíral?
Podle toho, jak mě baví jejich práce. A baví mě všichni, ať už je to Radek Banga, Vladimir 518, Matěj Ruppert, Petr Kukovič, geniální muzikanti, kteří se mnou nahrávali, nebo mé děti Natálie, Miki a Davídek.
Skladba Jan Hus má silný politický až dějinný text. Je to pro vás, jako pro člověka, jenž se politikou stále aktivně zabývá, klíčová písnička?
Naprosto klíčová, protože se týká komunistického teroru v naší zemi. Obecně ale platí, že každé téma na albu Abstract je pro mě zásadní. Udělal jsem to tak záměrně, nechtěl jsem se zabývat podružnostmi.
Skupina Pražský výběr, jejímž jste členem, hovořila nedávno o tom, že na konci letošního roku vydá nové album. Vydání se ale nechystá. Je za tím to, že jste pracoval na své sólové desce?
To s tím absolutně nesouviselo. Veškerý materiál pro nové album Pražského výběru je připravený, už půl roku. Dokonce si o něm myslím, že je velmi dobrý. Kdybychom se v kapele dohodli, že ho natočíme, můžeme začít hned. My se ale nejsme schopni dohodnout, co by na desce být mělo, a co už ne.
Jak to?
Každý z nás tvoří jinak, každý má trochu jiný rukopis. Tentokrát jsme napsali nějaké skladby všichni, Michal Pavlíček, Vilém Čok, Klauda Kryšpín, Jirka Hrubeš i já. Každá je ale jiná a jejich společný jmenovatel nejsme schopni najít.
Michal Pavlíček měl nápad, že bychom album mohli vydat s tím, že na něm budou písničky jednotlivých autorů, které reprezentují všechny části Pražského výběru. Od toho jsme ale ustoupili. V minulosti jsme tvořili jenom my dva, takže problém se stylovou identitou kapely nebyl. Teď jsme demokraticky rozhodli, že budeme tvořit všichni, a problém nastal.
Jak to všechno skončí?
Nevím. Osobně bych album i přes ty obrovské stylové rozdíly vydal. To bychom se na tom však museli všichni domluvit. Zatím jsme místo toho vydali dvojalbum Na Václavskym Václaváku s raritními nahrávkami z osmdesátých let. Jsou zajímavé tím, jak skvěle na nich hrajeme. Byli jsme tehdy čerstvě po absolvování konzervatoře a je to znát.