Michael Kocáb: Dokud nebude album, nehrajeme

Stává se to pravidelně. Je to problém, který mě pronásleduje a pravděpodobně vyrůstá ze dvou důvodů, z nichž oba jsou z mého hlediska mimo. Klidně můžu říct, že se na ty lidi trochu zlobím, protože si nezjistili, jak to skutečně bylo, a převzali názory různých mediálních zakyslíků, kteří překroutili skutečnost.

Prvním je rozpad Pražského výběru v roce 2006. Někteří fanoušci z toho nařkli mě, aniž bych za to mohl. Pražský výběr se rozpadl sám jakousi autodestrukcí, kdy už nikdo z muzikantů neměl na nic čas. V té době jsme žádné osobní ani muzikantské problémy v kapele neměli. Nebyl prostě čas. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo pokračovat nějak dál. Fanouškům ale vadilo, že jsem si pro novou kapelu nechal jméno, které jsem si historicky vymyslel. Ukažte mi někoho, kdo by to tak neudělal. Já ke jménu Pražský výběr přidal dvojku, aby bylo jasné, že je to jiná kapela. Přesto byly reakce velmi negativní, skoro jako bych někoho zavraždil.

Samotný problém rozchodu Pražského výběru někteří zveličili. Kapely vznikají a zanikají, lidé se scházejí a rozcházejí, ale náš rozchod se vydával za obecné zlo, jehož já jsem byl původcem.

Mé angažmá v oblasti romské problematiky. V životě jsem nebyl na straně jedné či druhé skupiny, to znamená, že jsem nikdy nebyl nekritickým obhájcem Romů, jak mi mnozí zazlívali. Vždycky jsem ale věřil v sociální smír mezi majoritou a minoritou, protože jenom ten vede ke klidnému spolunažívání.

Kdybych se, samozřejmě hypoteticky, postavil do role obhájce jedné skupiny, jenom by eskalovalo napětí, které by v důsledku stejně obtěžovalo obě skupiny. Snažil jsem se ukazovat na dobré stránky romské komunity a lidé mi to zazlívali, někteří mě dokonce za to nenáviděli.

Už je to lepší, na mých stránkách a Facebooku se už tyto názory tolik neobjevují. Spíše se to přesunulo na zpravodajské servery, kde se nenávistné výpady objevují v diskuzích pod články, v nichž jakkoli figuruje mé jméno.

Z některých diskusí cítím, že určitým lidem vadí, že jsem podporoval Václava Havla. Já jsem ale toho názoru, že jestli tu po roce 1989 byla nějaká světlá postava naší politiky, pak to byl právě on.

Je zajímavé, že drtivá většina psavců, kteří na internetu dští na mou adresu oheň a síru a často mně až nepředstavitelně nadávají a osočují, je anonymní. Někdy si říkám, že se jednou objeví někdo, kdo se mě zeptá, jestli mi není blbě z toho, jak jsem se na začátku devadesátých let nadšenecky angažoval v odsunu sovětských vojsk z republiky. Mám dojem, že od toho nejsme daleko.

Jsem na svou roli po sametové revoluci hrdý. Jsem hrdý na sametovou revoluci, na své přátelství s Václavem Havlem, na své angažmá v odsunu sovětských vojsk i na to, jak jsem pracoval jako ministr pro lidská práva. Není nic, za co bych se styděl, ani nic, co bych bral zpět.

Jediné, co bych rád vzal zpět, je, že se mi nepodařilo spolu s dalšími politiky zakázat hned po revoluci komunistickou stranu jako zločineckou organizaci. To byla chyba. Připouštím ale, že v té době jsem nebyl na sto procent pro zákaz. Svůj názor jsem tehdy korigoval podle všeobecné velkorysé myšlenky o tom, že nejsme jako oni.

Navíc u nás bylo komunistů strašně moc. Kdybychom komunistickou stranu zakázali jako zločineckou organizaci, v té chvíli by u nás byly dva milióny lidí, o nichž bychom museli konstatovat, že byli členy zločinecké organizace. Ti lidé byli všude kolem nás, nebylo to jednoduché.

Dnes si ale myslím, že to byla chyba, protože se nevyčistil vzduch.

Velice vřelý a hodně blízký. Myslím si, že jsme u něho byli z kapel na druhém místě, hned za Plastic People. Když po revoluci byla nějaká důležitá akce, které se zúčastnil, vždycky nás požádal, abychom tam hráli.

Byl to později také jediný politik takového významu, který se po našem rozchodu v roce 2006 snažil dát Pražský výběr dohromady. Říkal mi žertem, že snad smíří dříve Palestince s Židy než nás. Vzpomínám si, jak jeho sekretářky složitě domlouvaly schůzky, ze kterých nakonec nic nebylo. Akorát jsme ho tím přiměli k tomu, aby si z toho neúspěchu v našem udobřování zapálil. Přitom to měl zakázané.

Když ale zemřel, podali jsme si s kluky z kapely ruku a řekli si, že se zase spojíme na jeho počest.

Upřímně řečeno stále se pereme s důvody rozchodu z roku 2006. Každý má moc práce. Já v kapele v posledních letech vždycky říkal, že neděláme nic nového, jenom takříkajíc taháme staré angoráky z třicet let starého klobouku. Nebavilo mě to, protože si myslím, že jakmile přestane kapela tvořit nové věci, je to její smrt.

Máme za sebou comebackové koncerty, udělali jsme velkou show ve stylu Franka Zappy a líbilo se nám to. Pak jsme ale turné prodloužili a na některých koncertech jsem už opět cítil, že se u mě dostavuje určitý pocit marnosti.

U nich to chápu. Kdybych měl možnost jít na koncert Beatles, také bych chtěl slyšet staré písničky, nic nového. Pro interpreta je to ale hrozné.

Byl jsem jednou na koncertě Paula McCartneyho. Hrál nové písničky, měl obrovské pódium, vypadalo to prostě skvěle. Lidé reagovali nadšeně, nebyla to však žádná beatlemánie. V jednom momentě se ale dostavila. Přišlo obrovské nadšení a jekot, jak to Beatles zažívali v šedesátých letech. McCartney se otočil za sebe a na projekci viděl černobílý záznam někdy ze šedesátých let, na němž sám zpíval Drive My Car. V reakci na to udělal opravdu velmi otrávený ksicht.

V Pražském výběru jsme si řekli, že natočíme nové album, a dokud ho nebude hotové, nepáchneme na pódium. Podle mě je to správný a poctivý muzikantský přístup.

Je jich dost. Pořadatelé nám volají a slibují, že když jim zahrajeme staré angoráky, dají nám hodně peněz.

Nabídky to jsou opravdu nesmírně zajímavé. Někdy si dokonce říkáme, že bychom to měli vzít. Plán je ale jasný: deska, nová tvorba, k tomu pár angoráků, a další koncerty.

Pomalu připravujeme druhé album. Před dokončením je také deska mého dalšího projektu, který má pracovní název Abstrakt-rock. K tomu připravujeme přípravné práce na nové album Pražského výběru. Je toho dost.