Zuzana Mauréry: Učitelku uvidím až ve Varech

Že není v Česku slavná, jí nikterak nevadí. Naopak. Zdánlivá nevýhoda se stala předností v momentě, kdy režisér Jan Hřebejk hledal hlavní představitelku pro svůj nový film Učitelka.

Pojednává o zdánlivě sympatické ženě, která prostřednictvím profese tyranizuje rodiče žáků. Snímek bude uveden v premiéře - v pondělí 4. července - na 51. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. A režisér Hřebejk se nijak netají tím, že Mauréry byla pro roli volbou přímo ideální.

Že bude točit Učitelku, jsem si náhodou přečetla v nějakém českém časopise. Režisér Jan Hřebejk chtěl myslím obsadit paní Šafránkovou, ale ta shodou okolností natáčela jinou učitelku, tak psali, že bude hledat v oblastních českých divadlech alternativu.

Tehdy jsem si řekla: to by bylo pro mě, jenže určitě se nebude hrkat na Slovensko. Nicméně jsem pak řekla kamarádce, filmové producentce Zuzce Mistríkové: Kdybys náhodou věděla, že Hřebejk bude dělat konkurz, dej mi vědět. Vylíčila jsem jí, že splňuji všechny vyhlášené požadavky: jsem pro Čechy neznámá a na první pohled sympatická. (smích)

Jako by to tam nahoře za mě vyřídil. Asi půl roku nato se mi Zuzka ozvala s tím, že dělají Učitelku. Reagovala jsem: hraji tam? Odpověděla, že hlavní role je určená slavné Slovence žijící v cizině, ale bude spousta dalších, menších, ať přijdu na konkurz.

Nadšeně. Mám pravidlo, že pro věc udělám všechno, výsledek není důležitý. To platí rovněž pro konkurzy. Nermoutím se, že jsem roli nedostala, prostě nebyla moje. Ale zpět k Učitelce… Měla jsem se naučit text, nadhazovat repliky potenciálním partnerům. Konkurz začal ráno. Vybraná hvězda nikde. Pomyslela jsem si: má věc jistou, nemusí tu být. Kolem jedné jsem už byla nervózní, čekali mě jinde, chtěla jsem odejít. Producentka mi ale naléhavě pošeptala: Zůstaň tady, zůstaň, dobré je to! Pak mi volali: Pan Hřebejk si vás vybral.

Sice jsem za socialismu vyšla základku i gympl, nicméně žádnou šikanu, psychický teror jsem nezažila. Měla jsem pěkné dětství. Vyrůstala jsem v dostatku. Máma byla operetní zpěvačka, která každý rok jezdívala na Západ. Když jsem se ptala na rozdíly, říkala mi: To víš, za hranicemi je vše hotové, i tráva je zelenější. Nejezdili jsme sice do Jugoslávie, ale „jen“ do Bulharska pod stan, ale bylo to super. Brala jsem to asi takhle: oni jsou tam, my jsme tady.

Já jsem za roli naopak moc vděčná. Ve filmu jsem ještě nehrála vysloveně negativní postavu. Broderová v Colette (Český lev za vedlejší roli – pozn. red.) taky nebyla hlavně negativní. I když nevím, zda můžu hodnotit, jak moje učitelka vypadá. Film jsem ještě neviděla.

Chtěla jsem, ale přesvědčili mě, ať si počkám do Varů, na velké plátno, na premiéru. Že na počítači si to tak pěkně neužiju. Čekám tedy až na pondělí 4. července. Jen odhaduji, zda to bude čisté drama či to bude mít tragikomický nádech. Scénář byl jednoznačně výborný, bylo co hrát. Uvidíme, co s tím pan Hřebejk udělal, jak vše sestříhal. Těším se. Cestu do Varů beru jako lákavý výlet. Snad bude vaše dálnice D 1 průjezdná.

No na Učitelku! Potom se uvidí, co se naskytne. (smích) Strávím tam tři čtyři dny, pak už mám představení doma. A točíme Tajné životy. Pomáháme na Slovensku otevírat jistá tabu domácího násilí, takže věřím, že tentokrát má nějaký seriál i jiný smysl.

Vysvětlím to. Táta byl sólista opery Slovenského národního divadla a máma sólistka operety Nové scény. Dětství jsem trávívala v šatnách a právě v těch bufetech. Děvče, které mě hlídalo, když rodiče pracovali, v jednom takovém dělalo. Jím velmi ráda, bohužel. Už ve školce ke mně posadili dítě, jež jíst nechtělo. Při pohledu na mě se to naučilo. (smích)

Naplňuje mě, když se sejde tým lidí, kteří si rozumějí, vycházejí si vstříc, představením žijí. Najednou do sebe všechno zapadne. Platí známá pravda. Člověk sám nic krásného neudělá, síla je v souhře. Stává se mi to tak jednou za pět let. Pak na jevišti vznikají momenty, pro něž hrajeme. Když s vámi publikum dýchá, jedním pohybem ho rozesmějete. To jsou představení, kdy bych všem zaplatila za to, jak jsme to spolu zahráli.

Herečkou jsem být chtěla, proto jsem obor studovala. Ovšem – připouštím – nelze říci, že by se o mě divadla rvala. Já si věřila, že zahraju všechno, jiní to asi neviděli. Po škole jsem pak pročítala inzeráty, hledala jsem i něco jiného, co bych mohla dělat, třeba v Rakousku. Hranice se právě otevřely…

V Radošinském naivném divadle. Nejdřív jsem pochybovala. Já? A na první pohled poloamatéři? Ale kamarád režisér mě přesvědčoval, že plánují odjet na měsíc do Ameriky. Což bylo měsíc po sametové revoluci ohromná motivace. Vysloveně ze zištných důvodů jsem na ten konkurz šla. Vzali mě a já devět let strávila v teplákách. Radošinci mi dali první divadelní domov, kde jsem získala díky téměř denním představením důkladné základy řemesla. Zároveň jsem začala hostovat ve všech bratislavských divadlech. Vždy jsem seděla na více židlích.

Dlouho jsem si myslela, že je to svobodnější. Že když uspěju nebo padnu na hubu, vždy je to důsledek mých rozhodnutí. Ale časem zjistíte, že nějaké věci odmítnout nejde. Dost hořké překvapení. Občas závidím generacím, jež spolu v divadle rostou, jezdí na chalupy, vychovávají děti. Jenže já o sobě vím, že nejsem typ pro jednu scénu. Nedokážu srazit podpatky před fermanem a vzít roli, kterou mi dají, když vím, že by mi seděla jiná. Díky bohu mám stále práce dost. Nemusím brát všechno.

To se musíte zeptat jich. Mám pocit, že zvlášť touží po našich zrzkách. Zvažovala jsem, že se na zrzavou odbarvím. (smích) Ale vážně. Možná u nás hledají jen jiné tváře. I u vás přece natáčejí pořád stejní lidé a diváci změny chtějí. Slovensko je blízko, mluvíme podobně, Slováci se velmi dobře naučí česky… My k vám navíc jezdíme rádi. Mám pocit, že si pořád máme co dát. Vždy když jedu do Česka pracovat, mám pocit, že jedu na dovolenou. (smích) *