Vždy vám hrozí, že se nevrátíte, říká režisérka „vesmírného“ filmu Proxima

Jako malá jsem se ráda dívala na hvězdy, asi jako každý, ale moc jsem o vesmíru nevěděla. Ani mě moc nebavily filmy o astronautech. Ale když jsem se teď kvůli Proximě rozhodla kosmický svět prozkoumat, pohltilo mě to.

Ve svém filmu jsem chtěla od začátku vyprávět o vztahu matky a dcery, protože jsem sama matka stejně staré holčičky, jako je ta ve filmu. Chtěla jsem prozkoumat otázku odloučení při tak úzkém vztahu. A přišlo mi dobré k tomu využít svět pro mě naprosto vzdálený, těžko se mi totiž mluví o otázkách ze svého soukromí napřímo. Napadla mě postava astronautky, u níž myšlenka na vzdálení se od dcery může rezonovat s myšlenkou vzdálení se od Země.

Žen je v této profesi jen deset procent. Když jsem začínala psát scénář, lidi mi říkali, že ženy astronautky nejsou, nebo pokud ano, jsou to lesby, případně nemají děti. Ale na konci filmu uvidíte fotky astronautek-matek, které dokazují opak. Po premiéře na festivalu v Torontu jsem dostala spoustu dojemných zpráv od žen pracujících v NASA. Psaly mi, jak je důležité, že tento film konečně ukazuje, že je možné být zároveň dobrou astronautkou i dobrou matkou.

Ona totiž bojuje i s tlakem společnosti. Pokud nejste se svým dítětem, jste brána jako špatná matka. Je to čistě sociální konstrukce, ale těžko se prolamuje. Ženy pak samy cítí vinu. Nemusíte být ani astronautka, stačí, když jako rodič malého dítěte chodíte do práce, a hned jste za krkavčí matku. Navíc děti jsou v profesní kariéře ženy brány jako slabost. Jako že hrozí, že se matky nebudou soustředit, že budou chtít víc dovolené… Muži nic takového řešit nemusejí. Proto to mají v mnoha ohledech jednodušší. To taky vysvětluje, proč je astronautek jen deset procent. O podobné práci ženy skoro ani nesní, zdá se jim, že není možné mít rodinu a zároveň tak náročnou profesi.

Ano, pro mě je to film o osvobození – matky i dcery. Vypráví taky o tom, co rodič předává dítěti a že je důležité žít svůj život podle sebe. Když dcera Sarah Stella jednoho dne spatří divoké koně, začne se psát její vlastní osud. Předtím žila jen matčin sen. Sarah jí dala teleskop, aby pozorovala hvězdy, ale ta osmiletá holčička se jím radši dívá na kluky ze sousedství. Stella moc nezná svého otce, protože žije daleko, ale když matka odjíždí, může ho objevit a zjistit, že i on je dobrý rodič. Ženy by měly přijmout, že otcové zvládnou vychovat dítě dobře, i když jinak. To osvobození je důležité. Třeba má matka nepracovala a já vždy žila s tíživým pocitem, že se pro nás obětovala.

Nechtěla jsem žádnou matku-trpitelku. Eva v sobě má cosi bojovného a zároveň je v jejím vzhledu něco nepatřičného – není divu, že ji do svých filmů obsazuje Tim Burton. Mám ráda lidi jako ona, kteří nezapadají do žádné škatulky. Vidím v nich sebe samu. Eva je navíc trochu mimoň s hlavou v oblacích. Všichni astronauti, které jsem potkala, byli podivíni – jsou „mimozemšťani“ ještě dřív, než je pustí do vesmíru. A líbilo se mi vypravit se s Evou do míst, kde nikdy předtím nebyla. Je zvyklá na ponurá prostředí, ale tady jsem to všechno dala pryč.

Eva je opravdu bojový stroj, což se k její postavě hodilo. Když ji pozorujeme, jak se dezinfikuje jódem, nebo když podle jejího těla vytvářejí formu na výrobu sedačky do rakety, máme pocit, že se z ní stává kosmický tvor. Podobně jako režisér natáčející film i astronaut žije jen svou misí, navzdory odtržení od rodiny. Eva coby Sarah balancuje mezi svým úkolem a emocemi, je v prekérní pozici, protože v jistý moment začínají emoce její misi ohrožovat.

Bylo. Samozřejmě mi pomohla spousta lidí, z Ruska i z Německa. Ale vyžádalo si to všechno hodně času, už během psaní, protože bez natáčení na skutečných místech by ten film nemohl vzniknout. Jela jsem proto do Kolína, kde sídlí Evropská kosmická agentura, a začala jsem si budovat kontakty s trenéry, astronauty, šéfem komunikace… Nabídla jsem jim spolupráci a zdůraznila, že veřejnost by tak mohla poznat jejich práci. Většina amerických filmů se totiž odehrává až ve vesmíru a taky to vypadá, že vesmír patří USA. Ale ve skutečnosti existuje spousta vesmírných agentur.

Tou dobou se na svůj první let připravoval francouzský astronaut Thomas Pesquet. Poznala jsem i Claudii Haigneréovou, první francouzskou astronautku. Žertovali jsme, že jsou oba takoví pohádkoví kmotři mého filmu. Během psaní jsem se s nimi pravidelně potkávala. Mezi filmovým světem a světem vesmírného výzkumu existuje jasná paralela. V obou případech jsou přípravy velmi dlouhé, za cíl máte vzdálený sen a veřejnost nakonec vidí jen špičku ledovce. A zároveň je zde celý štáb velmi nadaných lidí pracujících „v zákulisí“.

Matt Dillon mi pořád říkal, že jsem z těch astronautů úplně paf, mnohem víc než z herců. A měl pravdu. Podle mě je skvělé objevovat nové světy. Astronauti berou Zemi jako náš dopravní prostředek. Už jen mluvit s nimi změní vaši perspektivu, vybídlo mě to ke snění. Jeden astronaut připodobnil vesmírné stanice ke stanicím metra. Nyní máme jen ISS, ale buduje se jedna u Měsíce a jedna u Marsu.

Proxima je však zároveň film o životě na Zemi. Ukazuje, jak těžké je naši planetu opustit, protože jsme pozemšťané, pro Zem stavění. Výcvik proto stojí spoustu bolesti. Astronauti jsou jako baletky. Na jevišti to vypadá lehce, nevidíte, jak je ten tanec těžký a kolik tréninku vyžaduje. Pro astronauty to platí taky. A jak zazní ve filmu, ve vesmíru vyrostete o několik centimetrů, ztratíte smysl pro rovnováhu, zhorší se vám zrak, zestárnete. To z amerických filmů neznáme. Americká vize je vitální, v kosmu u nich není prostor pro slabost, všechno je snadné. Letět do vesmíru je přitom nesmírně náročné. A vždy vám hrozí, že se nevrátíte.