Vladimír Franz: V americkém filmu se koná, v českém se jenom žvaní a poposedává

Asi padesátka obrazů je převážně z tohohle nultého desetiletí nového tisíciletí. Mám tam i starší věci, které jsem dělal v šestnácti na gymnáziu. Jsou to kreslená města, cyklus to byl velikánský, ale zbylo mi z toho jen pár měst včetně Říma. Každé má svůj rytmus, dějou se tam nejrůznější věci jako u Brueghela nebo Bosche.

Ano i ne. Spíš to nazývám sociálně-kritický cyklus, kde zlomyslné groteskní prvky pojmenovávají jisté společenské jevy.

Dotýkám se třeba sakrální ikonografie, která je ale naplněná dnešním myšlením. Zabývám se také tématem vybydlování významu slov jako demokracie nebo humanita. Jsou tam i ekologická témata. Na Akademii jsem často dělal zátiší, tak jsem se rozhodl udělat cyklus Týdenní menu. Zajímalo mě, jak se třeba dělá gulášovka nebo pečená kachna. Ale nejsou to klasická zátiší někde na stole, třeba na policejním zátiší jsou nadýchané borůvkové knedlíky a mezi nimi pendrek.

Mám tam i oběšeného Švejka - to je takový symbol českého vtipkování, což je strašlivá vlastnost. Když ukradne Stanislav Gross čtvrt miliardy, řekne, že mu je darovala stará babička. A místo toho, aby ho rovnou zavřeli, si lidé řeknou: To je ale rošťák! To je to naše děsný vtipkování...

Umění 20. století, které všechno změřilo a zvážilo a pojmenovalo se pánem nikoli sluhou, totálně rezignovalo na jakoukoli komunikaci. A právě umění má kromě úkolu sakrálního i úkol komunikační.

Když se dneska o něčem řekne, že je to romantické, bere se to jako nějaká hnusná nadávka. Stejně jako když se začátkem 20. století řeklo, že je to kýč. Kýč se ale mezi tím stal jedním z hybatelů a svébytným směrem. I on se vyvíjí, a nemusí to být zrovna trpaslík v zahradě. Řeknu to takhle: kýč je směnka, která není vykrytá, nebo je naopak překrytá zlatem.

Kýč vědomě použil už Wagner v Soumraku bohů, Mahler má na tom postavenou takřka živnost. Kýč byla Třetí říše, kdy byly SS uniformy od Gucciho, a do toho Hitler s kanárkem. Kýč je mediální použití Masaryka jako bílého anděla mezi debilními spolužáky z Hodonína strhanými prací. Kýč je mediální použití Václava Havla coby někoho, kdo bude všude rozdávat buráky a bonbóny...

Ani ne, spíš to byly a jsou silné zážitky. Asi nejdůležitějším zjištěním byl fakt, že se člověk nemá stylizovat do svazujících manýr. Naopak má být uvolněný a přirozený - to je pro mě styl. Paradoxně mě pro výtvarnou tvorbu neinspirovalo výtvarné umění, teda kromě úplného mládí. Ale inspiroval mě třeba zbrojní design, proto mám na jednom obraze tanky v kombinaci s labutěmi. Obojí to jsou divná monstra.

To jo, v mládí, když jsem chodil zejména na právnickou fakultu, jsem s oblibou místo na přednášky chodil do filmového klubu. Viděl jsem třeba i tři filmy denně, navíc to byly filmové klasiky, hodně slušné filmy.

Třeba Andrej Rublev, Stalker, Viscontiho Soumrak bohů. Z českých filmů si pamatuju Valérie a týden divů s neuvěřitelnou muzikou od Luboše Fišera. Třeba s Vláčilem jsme se nakonec spřátelili. Na něm mě fascinovalo, že neměl doma skoro žádné zařízení, pouze nějakou televizi. A taky o sobě říkal, že není žádný filmař, ale kunsthistorik. Když jsem dělal předsedu akademického senátu, snažil jsem se přimět FAMU, aby dala Vláčilovi čestný doktorát. Ale to bylo keců a výmluv, takže nakonec Vláčil umřel a všichni si oddechli. Tak to dali Formanovi.

Na Vojtěchu Jasném mě fascinovala ta zakořeněnost v Kelči. To je důležité, lidé musí někam patřit. Když nikdo nikam nepatří, patří do prdele. Například oblíbenými a proklamovanými kunsthistorickými teoriemi dneska je, že umění musí být internacionální a objektivní. Jak mám být objektivní, když ani nevím, jak objektivně funguje samoobsluha na rohu?!

Sledoval jsem samozřejmě i ty, kteří byli skrytí za velkým italským trojhvězdím - Fellini, Visconti a Pasolini. Jako třeba Ettore Scola. Nikdy mě ale nebavil Bergman. Já mám sice sever rád, ale když můžu, tak jedu na jih. Oproti tomu mě fascinovaly bolívijské nebo kolumbijské snímky. Měly v sobě tu elementaritu antických tragédií: neštěstí - štěstí - člověk. Hrdinovi třeba unesli nevěstu, on je pak dohonil a zabil. Jednoduché, mělo to základní oblouk a zakořenění.

Když naše mladá demokracie dospěla, viděl jsem Občana Kanea. Neuvěřitelné bylo, že ten film vypadá, jakoby ho natočil dneska, a to navíc hyper super. Úžasná byla Coppolova Apokalypsa, i to, jak je Coppola zakořeněný do tradice a dějin. Každý jeho záběr je reminiscencí na nějaký slavný obraz.

Mám rád i ujetý věci jako Od Soumraku do Úsvitu. Zejména miluju scénu s hadí ženou, tahle sekvence by se měla učit na FAMU, je dokonalá. Jen si vezměte, udělat dobrou komedii je tisíckrát těžší než udělat tragédii. Taky když někdo udělá komedii a nepovede se mu, všichni říkají: To je ale blbec! Zatímco když někdo udělá tragédii a nepovede se, budou si říkat: Hm, to je zajímavý.

Dodneška je pro mě jednoznačně zárukou Clint Eastwood. Nehraje si na žádné formální umělecké výkřiky. A to, co dělá, jsou malé zázraky.

S výjimkou profesionality rodiny Svěráků, je to všechno takové nic. U Hřebejka mě nebaví jeho poetika ani to, že se člověk musí pořád koukat na stejných pět herců-neherců. Jedna věc byla u filmu vždycky důležitá, a to je odhadnutí nosnosti herce v časoploše. Někdy může být herec nebo herečka úžasný, ale za pět minut bych vraždil. Někdo naopak nemusí být na první pohled tak skvělý, ale vydržel bych s ním na plátně klidně šest hodin. Tohle se dneska neumí.

Naprosto jim chybí řemeslo. Když někdo vystupuje z auta nebo si vaří kafe, je to provedeno tak nepravděpodobně, asi aby to bylo umělecké nebo proč, že nechápu, kdo co dělá a proč to dělá. Vytrácí se naprosto role dramaturga, který má režisérovi říct, kdo tam je, co tam dělá a proč. Aby byl film srozumitelný, aby měl hlavu a patu a abych na něco, co můžu vidět dvacet vteřin, nemusel koukat deset minut, a naopak to, co je důležité, neproběhlo za dvě vteřiny.

Jen si vezměte normální filmy s Brucem Willisem. Bruce přijde domů a už vidíme, jak telefonuje a dělá si kafe. Kdežto tady by přišel domů, z poezie trapnosti o něco zakopne, něco mu spadne na hlavu, dvacet minut si bude vařit kafe, u toho se opaří, pak mu někdo zavolá a bude následovat žvanění... Zkrátka, zatímco v americkém filmu, i v tom nejhorším, se koná, v českém filmu se jenom žvaní a poposedává.